Celodenní trip na Thialkopf a zase zpátky

Je krásné sluneční podzimní ráno a já vstávám. Nevyrážím však hned a ještě chvíli vyčkávám, než otevřou místní obchod, abych si mohl dokoupit nějaké jídlo na cestu. Nakonec tak asi vycházím o dost později, než bych na takovou tůru vycházet měl, ale mám se vracet do stejné vsi, ze které jsem vyšel a vím, že cesta zpátky bude v pohodě i za tmy, tak co. Čelovku na tyto své podzimní výšlapy už stejně beru klasicky sebou.

Nakoupím si tedy, posnídám a vyrážím na cestu. Vystoupám vesnicí vzhůru k lanovkám, po cestě vedoucí částečně po zímní zatím nesprovozněné sjezdovce vystoupám vzhůru a dále pokračuji horskými loukami a lesy, dokud nestanu při horské restauraci KuhAlm. Tu v zimě míjí sáňkařská dráha a sami ji označujeme za naši tankovací stanici, při našich zimních radovánkách. Teď mimo sezónu je však i ta zavřená. Zabočuji tedy do leva a po staré sáňkařské dráze stoupám vzhůru, načež míjím místa, kde se právě buduje nová a lepší dráha. Ještě však není dokončena a stará cesta na novou se nyní jaksi nenapojuje. Nezbývá tedy, než zdolat prudký výšplha po hlinitém svahu a přelézt na širokou lesní cestu. Po té záhy stoupám na Steineg a odtud ještě prudčeji po široké klikatící se silnici až na Schönjoch, odkud vede parádní hřebenovka až na nedaleký Serfauc, či chcete-li na Planskopf a pak další už náročnější vrchol Rotpleiskopf. Tudy však dnes mé kroky nemíří.

Na hřebeni se ocitám někdy před polednem a to je ideální čas pro svačinu.

Něco málo tedy pojím, pokochám se výhledy na obě streny pokračuji dále. Opět mám před sebou širokovou hospodářskou cestu, která se mírně klikatí do údolí. Místy to beru po sjezdovce, abych si ukrátil cestu a kochám se výhledy. Cestou je nějaká strouha, a tak si doplním svou filtrační láhev. Dobře jsem udělal, neboť jen o pár desítek výškových metrů narážím na potoky zmrzlé. Aby taky ne, jdu na severní straně hory, jsem už celkem hluboko v údolí a slunce sem celý den nezasítí. Asi zde musí být pořádná kosa, ale to já starý otužilec nyní nepoznám. Vždyť se v tyto dny ještě běžně chodím koupat do jezera.  

Cesta je široká a prašná, a tak ani nevím jak, začínám si prospěvovat "Nebuť prašná cestičko," z ruské pohádky Mrazík. Několikrát si to za klusu zapěji, minu Schöngalpalm a opět mizím v hlubinách lesa. Tady už to trošku znám, neboť jsem se tudy jednou vydal pěšky až do Landecku, kde jsem si kupoval brýle. Ten však nyní není mým cílem, i když nad ním později stanu. Chvilku však kráčím podél stejného potoka, od kterého se má cesta nakonec odklání. Chvilku stoupám lesem, ale záhy se dostávám nad hranici podzimními barvami zahaleného lesa. Nádhera.  

Úzkou stezkou klikatící se vzhůru postupuji stále výše, stromy jsou stále zakrslejší a ubývá jich, až na ně nakonec narážím spíše ojediněle. Některé výhledy jsou však vskutku famózní. Cesta stoupá velice mírně a obchází spíše horu po svahu a strmější výstup přichází až někde pod Rauhköpfli. Ještě chvilku tudy stoupám vzhůru, ale nakonec mne dohání a zmáhá hlad, a tak usedám na kámen a dávám si celkem pozdní oběd.  

Odpočinu si, kusem žvance doplním energii a zvedám se. Ještě chvilku stoupám vzhůru, když tu se mi naskytne nádherný výhled na Lechtelské Alpy a pod nimi položené okresní město Landeck. Ani jsem nečekal, že ho dnes a takto uvidím, takže jsem výhledem neskutečně dojat. Když pak pohlédnu dále, spatřím vrchol a na něm se tyčící kříž. Ano, to bude Thialkopf. K němu je to však ještě řádný kus cesty na závěr dost kruté stoupání.  

Nějakou dobu tak pokračuji uzounkou stezkou klikatící se po vysokohorských loukách. V jednu chvíli dokonce i sestupuji, což mne vůbec netěší, neboť to znamená jediné - o to větší výstup přede mnou a další výstup při návratu, kdy už bych raději šlapal jen rovně a dolů. Co se však dá dělat.

Zdolám zelené louky a terén se mění. Tráva mizí a nahrazuje ji svět kamení. Opatrně tak našlapuji na jednotlivé šutry a stále prudčeji stoupám vzhůru. Když někdy odpoledně stoupám ke Gipfelkrouzu, za nímž se sklání slunce, připadá mi, jako by byl večer a ono mělo každou chvíli zapadnout. Je to však pouze zdání okamžiku. 

Ještě pár kroků a jsem nahoře. Zatímco cestou sem jsem nepotkal ani živáčka, zde je celkem živo. Z druhé strany z Landecku totiž také vede cesta, a tou se vydali mnozí na svou dnešní tůru. Zdravím se tady s místními, kochám se výhledy a zkoumám cestu dále na Gathschkopf. Láká mne, ale je celkem pozdě, samotná stezka vedoucí přes skály vypadá nevyzpytatelně a je vidět, že ji dále pokrývají hromady sněhu. Nakonec se rozhodnu obrátit se a navrátit se domů. Však pro dnešek mám splněno a můžu se tam vydat kdykoli v létě. A taky že to udělám, když se zde jednoho dne vydám z Landecku, načež sotva vystoupám vzhůru, veškeré výhledy nenávratně zmizí v mlze.  

Opatrně tedy scházím nevyzpytetlným kameným terénem dolů, dokud opět nestanu jistou nohou na stezce táhnoucí se lukami. Tady přidávám do kroku a poněvadž se denní světlo začíná rychle vytrácet, spíše klušu a běžím. Už jsem opět na druhé straně kopce na pěšině táhnoucí se kolem hory, když tu se náhle utahování mé boty zahákne o kořen trčící ze země a sotva udělám další krok, tak se trhá. Bota se okamžitě stává volnou a ne příliš pohodlnou pro další pokračování a tak nezbývá, než se dát do improvizované opravy. Vytahuji zapalovač a pokouším se stavit oba konce šňůrky dohromady. K mému osobnímu údivu to funguje. Zatímco si tak však počínám, objevuje se zde z ničeho nic hajný až příliš nápadně připomínající čerta z pohádky. Chvilku poklábosíme a já se pak dávám na cestu dále. Když narazím na otisky kravských kopyt, musím se smát. Asi opravdu čert.

Už je šero a já konečně scházím do Urgtalu, kudy se valí Urgbach, neboli potok Urg. A když přecházím po mostě a vidím po mé pravici vodopád, napadá mne, že právě ono šero by mi mohlo hrát do karet při pořizování fotky na pomalé snímání. Ano, funguje to. Človek se takhle na večer obejde bez filtru, prostě paráda.

Vystoupám zpět pod Schöngalpalm, odkud už vede široká hospodářská cesta obcházející horu až do mé vesnice. Tou se dám. A poněvadž už je opravdu temné šero přecházející v tmu, nasazuji čelovku a svižným tempem valím do Fissu, než začne řádně mrznout. I když mne mine pár aut zaměstnanců a správců místních lanovek či lesů, kteří mi nabízejí svezení, já to vždy zdvořile odmítám. Tuhle cestu jsem si vzal do hlavy a tak ji i dokončím po svých. Ale děkuji. Na milejší lidi nikde jinde než v Tyrolsku snad ani nenarazíte.