Hřebenovky Tschirgant - Venet

08.09.2022

Kdo by jel z Landecku na Imst autem, na kole či kráčel pěšky údolím, celou dobu by zíral na nezvykle špičatou kuželovitou horu tyčící se nad tímto alpským městečkem. Tou horou je Tschirgant a je opravdu jen velice málo úhlů pohledu, ze kterých by takto nepůsobil - nejen z údolí, ale i při pohledu tímto směrem z okolních kopců. Opak je však pravdou, neboť se ve skutečnosti jedná o podlouhlý ostrý hřeben, kam jsem se loni konečně vydal na jeden ze svých výstupů z údolí až na vrchol a poněvadž jsem vycházel z nádraží položeného u řeky, opravdu jsem vycházel z nejníže položeného místa v okolí. Když jsem se zde vyšplhal, nemohl jsem si nevšimnout, že se zde po hřebenech táhne úzká stezka odkudsi z dáli a okamžitě mi coby milovníkovi hřebenovek došlo, že touto stezkou se chci jednou dát.

Bylo to také loni na začátku zimy, kdy jsem sněhu navzdory podnikl svůj spontánní výstup na Glanderspitze, což je jeden z vrcholů na hřebeni masivu Venet položeného mezi Imstem a Landeckem a který vídávám, vydám-li se jen na malou procházku kolem obce, v níž už pár let přebývám. Vlastně je to jeden ze sousedních horských masivů a když jsem se zde loni vyškrábal, došlo mi, že tudy určitě povede také úžasná hřebenovka, kterou bych si rád dal také. Dopravní spojení do Pitztalu na druhé straně není však zrovna ideální a mi bylo jasné, že abych to za den stihnul, musel bych na druhé straně nejlépe přespat. Když jsem pak během léta opět jednou dostal dva dny volna, řekl jsem si, proč to nespojit a nedát si oba vedle sebe ležící masivy během jednoho dvoudenního treku. A přesně to jsem taky udělal! 


Na Tschirgant



Abych pravdu řekl, ještě večer jsem pořádně nevěděl, kam se toho dne vlastně vydám. Nápadů jsem měl hned několik, ale nakonec se rozhodoval hlavně mezi náročnou dvouhřebenovkou Tschirgant - Venet a celkem pohodovým výletem do Reutte, kde bych si dal pořádný oběd a po té vyrazil na vrcholy Zunterkopf, Tauern a Schrofennas, kde bych přespal a počkal si na východ slunce nad jezerem Plansee. Dalšího dne bych pak už jen sešel zpět do údolí a vrátil se domů. Ještě večer jsem byl nakloněn spíše tomu nápadu, a tak jsem neměl problém zajít si s kamarády na pivo do naši oblíbené Marende, poněvadž bych nemusel ani příliš brzo vstávat. Asi by to nebyl správný alpský trek, abych se den před odjezdem nezlil jako doga a půl dne pak netrpěl, ale co už. Nemám přece v plánu nic náročeného.

No, opak je pravdou, když se další den budím, dochází mi, že už se dny budou jen krátit, a tak by bylo celkem fajn dát si tento trek ještě dnes, dokud mám záruku, že mne nepřekvapí náhlé stmívání. A tak, ačkoli jsem první spoj ideální pro takovou pouť už dávno zmeškal, přebaluji batoh a vyrážím na cestu směr Mötz, kde se také pro zpoždění autobusu ocitám až po jedenácté hodině dopoledne. Vstávat v šest a jet prvním spojem, jsem zde už v osm. Ty tři hodiny mi na mé cestě budou po celý den neskutečně chybět. 

Opouštím tak vlak a blížím se místnímu obchodu, kde si chci ještě dokoupit vodu na cestu a něco malého k snědku, ať mám cestou co svačit. Pak se ovšem vydávám na cestu z počátku mi dobře známou ulicí, neboť jsem zde začínal už jeden ze svých loňských treků. Tentokrát však své kroky u kostela otáčím na opačnou stranu, nežli posledně a začínám svůj zdlouhavý výstup na první z vrcholů Grünberg, na kterém by se dle map měla tyčit i rozhledna. Není to ani deset kilometrů a jde o kopec sotva 1500 metrů nadmořské výšky, tak by to mělo být v pohodě. No, opak je pravdou, poněvadž únava po dlouhé noci a krátkém spánku se záhy ozývá, a tak jsem i celkem rád, že kráčím více méně stínem lesa. Výhledů sice moc není, ale aspoň mne neničí úmorná vedra. Obědvám ještě v lese před závěrečným výstupem a najdu si rovný plácek na krátký šlofík, pak se však zvedám a zdolávám první vrchol skrývající se mezi korunami stromů, nad které se dostávám až s výstupem na místní rozhlednu. Vzhledem k tomu, jak mám alpy prochozené mohu s klidným svědomím pouze suše konstatovat, že výhledy jsou ucházející.  

Po krátké fotopauze tak opět slézám dolů a pokračuji lesními stezkami, přičemž se snažím v mapách sledovat, která mne dovede na další z vrcholů Simmering, odkud už budu pokračovat od vrcholu k vrcholu až na vrchol Tschirgantu. Chci jít pokud možno co nejvíce po hřebeni a opravdu nerad bych některé vrcholy podcházel, jak mi navrhoval seznam. Ne, já nechci pouze vyjít na Tschirgant, chci zdolat celý horský masiv nejvyšší možnou cestou. A ačkoli jsem počítal od prvního vrcholu s celkem pohodovou hřebenovkou, jsem nemile překvapen, když opět scházím nějakých třista výškových metrů, abych je k dalšímu výstupu opět připočetl. To ovšem není jediný problém. Se zásobami vody už jsem na tom celkem bídně a nemůžu najít žádný pramen. Proto opět koukám do map a hledám zdroje vody. Cestou na Simmeringalm by měly být nějaké prameny, a tak mířím právě tam. 



Scházím tedy do lesnatého údolíčka, kterým prochází cyklotrasa, a tedy potkávám i mnohé místní cyklisty. Sám pak touto cestou zahajuji další (tentokrát mnohem mírnější) stoupání. Když však přicházím do míst, kterými by měl procházet potok a do něj se vlévat hned dva prameny, není zde po vodě ani památky. Prameny nevidím žádné a potok je taky vyschlý, to je ovšem jen smutný obrázek posledních suchých let. Nakonec však zaslechnu přeci jen zurčení vody a všímám si roury trčící ze země mnohem níže. Slézám tedy dolů a plním si lahve jediným vodním zdrojem široko daleko. Čas rovnou využiji pro krátkou pauzu na svačinu, pak však opět nahazuji batoh a o poznání svěžeji než dopoledne pokračuji až na Simmeringalm, kde mají otevřeno, a tak neodolám krátké pauze na osvěžující Radler. Ještě přemýšlím, zda se zde rovnou i nenajím, ale to nakonec odmítám jako příliš velké zdržení. O to jsem překvapenější, když mi na stole přistane i malý panák domácí ovocné pálenky na účet podniku. Zas takovou útratu jsem zde přece nezanechal. Sedí zde také skupinka Čechů, ale moc se k nim nehlásím a nechám je ve víře, že jsem místní.  

Takto odpočat a napojen se opět zvedám a stoupám vzhůru. Konečně jsem nad hranicí lesa, a tak jsou boží výhledy zaručeny. Překračuji rozlehlé horské louky plné krav a ačkoli se bedlivě snažím sledovat značení, nakonec stejně několikrát ztrácím trasu. Koukám tedy do telefonu a snažím se držet zde zaznačené trasy, kterou nikde nevidím. Ať se rozhlížím sebevíc, červeně zmalované kameny také nevidím. Buď už stezka prochází jinudy, nebo je prostě jen mizerně značená. Nakonec to beru vlastní cestou a na stezku se napojuji opět až kousek pod vrcholem samotným.  

Příliš se zde však nezdržuji. Pouze si pořídím pár snímků do sbírky a uháním dále. Přeci jen jsem dnes ztratil spoustu času a mám co dělat, abych ještě dnes vystoupal na Tschirgant a po té si našel místo pro nocleh o něco výše. Vím o chajdě s Winterraum jen těsně pod vrcholem, o které začínám dost vážně uvažovat jako o nouzovém nocovišti. Na plácek s ohništěm nad ferratou v Arzl in Pitztal už to opravdu nemám nejmenší šanci stihnout, i když by to pro mne bylo ideální místo kde začít další den, ale aspoň k oné chatce bych rád došel, i když je mi jasné, že pořád budu mít další den před sebou pořádný kus cesty.  

Opouštím tak vrchol Simmering a sbíhám na "mezisedlo" Zwischenjoch, tou dobou už mne však dohání hlad natolik, že jsem přeci jen nucen sednout si a začít si připravovat jídlo. Abych pravdu řekl, je to krásná loučka přímo vybízející pro rozbití tábora, udělat to však, můžu svou cestu dalšího dne po sestupu z Tschirgantu zabalit, neboť na výstup na Venet a jeho následný přechod bych klidně mohl zapomenout. Přeci jen musím být pozítří v sedm ráno v práci a na celou pouť mám pouze dva dny.

Sedám si tedy na zem, skládám plynový vařič a dávám si vařit vodu jak na jídlo, tak i na kávu. Mám před sebou ještě rádný kus cesty a ačkoli se blíží hodina večerní, potřebuji se před dalším horským klusem aspoň trošku nakopnout. A jak vládlo po celý den naprosté bezvětří, v momentě kdy začnu vařit se přiženou tak silné větry, že mi dokonce dvakrát uhasí plamen na vařiči. Upřímně řečeno tak dlouho jako nyní jsem snad nikdy vodu nevařil. Kdybych se najedl dole na chatě, asi bych udělal mnohem lépe. I přesto jsem po předlouhém čekání se svým kuchtěním hotov, a tak do sebe v rychlosti nahážu rýžový pokrm, zapiju jej kávou a za opětovného bezvětří vyrážím na další zběsilé putování překrásnými Alpami. Překvapivě rychle se ocitám na dalším vrcholu nesoucí jméno Zunterkopf, odkud už je můj dnešní cíl na dohled. Ano, i z téhle strany působí Tschirgant jako jedinečně špičatý vrchol. A ano, je to ještě pořádná dálka, přičemž tato hřebenovka bude ještě o sestupech následovanými výstupy a obráceně. Nu, tak šup šup Dave, máš co dělat. 



Úzkou stezkou tak opět sbíhám do lesů a pokračuji až na Haiminger Alm. Když k ní dorazím, světla už ubývá a mi je jasné, že nastává rychlý večer. Od chaty na mne ještě někdo volá, kam mám tak pozdě večer namířeno, tak jen odvětím že tak daleko, kam až dnes dojdu a vesele se obuji do dalšího výstupu. Slunce už pomalu zapadá, obloha v dáli se zbarvuje do barev plamenů a já jsem tak za své úsilí odměněm alespoň úchvatnou podívanou.  

Když už je slunko tak nízko, že se jeho světlo pomalu vytrácí z tohoto světa, ocitám se konečně na vrcholu Zwölferkopf, kde jsem při svém předchozím denním výstupu prvně spatřil zde vedoucí stezku, kterou nyní přicházím a kde se zrodil nápad právě pro tento trek. Svůj cíl už mám na dohled a je krásné ho vidět v těchto večerních barvách. Ačkoli ještě není tma, nasazuji si čelovku, poněvadž tuším, že závěr budu zdolávat za tmy a lepší místo, kde sundat batoh se už možná ani nenaskytne. Právě zde totiž začíná nevyzpytatelný kamenitý alpský terén a tedy přesně ta místa, kterými bych za tmy nejraději ani nechodil, ale co nyní nadělám.  

Když se ocitnu na dalším sedle beze jména, už je pořádné šero, takže jsem opravdu rád za již připravenou čelovku sedící na mém klobouku. Zapínám ji a za tmy zdolávám poslední kilometr mého dnešního výstupu. Vůbec mi nevadí, že jsem na vrcholu za černočerné noci, neboť denní výhledy už jsem si jednou zažil a noční pohled na světla obcí hluboko pode mnou má také své půvabné kouzlo. Abych pravdu řekl, nakonec jsem vlastně rád, že se něčím takovým můžu i pokochat.  

Výhledy za dne zde https://www.instagram.com/p/CUxfYw0sqgL/ a zde https://www.instagram.com/p/CU7ndP8sHGi/

Ačkoli denní doba už dávno pokročila, stejně se zde zdržím dýl, než by bylo na místě. Nakonec však přeci jen zahajuji strmý sestup skalnatým terénem, přičemž právě v tu dobu mne začínají zlobit moje hůlky, které se začínají nečekaně zasouvat dohromady. V jeden moment, kdy scházím opravdu strmý úsek se srazí dokonce obě najednou a jen díky tomu, že udržím rovnováhu se neproletím. Ustojím tuto drobnou patálii a pokračuji ke strmé stezce jištěné ocelovým lanem, po kterém se slaňuji níže a níže, dokud opět nestanu na rovné stezce vedoucí k nedaleké chatce. Od kamarádky vím, že je zde i otevřená zimní místnost, a tak doufám, že se prospím právě zde. Když však na místo dorazím, jsem celkem překvapen, že se v chajdě svítí a nějaký děda si zde popíjí pivo. Jo, asi to nebude úplně veřejná noclehárna, dojde mi.

Místo tedy opouštím a dávám se na další strmý sestup. Doufám, že co nejdříve narazím na dva statné stromy, mezi které zavěsím hamaku, ale k mé smůle je to tady jen samá kleč. Až někdy po deváté hodině věčer se ocitám v blískosti hranice lesa. Stezka dále už není tak strmá, netvoří ji vysoké kamenné schody ani jiné překážky a celkově je mnohem schůdnější než to, co jsem kráčel doposud. Právě v těchto místech se nachází také dřevěná lavička a stůl na vyhlídce, a poněvadž už se mi nikam nechce zbytečně trmácet, nechávám zde krosnu a nalehko se vydávám hledat ideální místo pro nocleh. Okolní porost má však do hustého lesa ještě daleko a já ne a ne najít místo, kde bych se zavěsil do kokonu a konečně usnul. Nakonec se tedy vracím na lavičku a zničený se rozhodnu přenocovat právě zde. Vytahuji tedy svou nafukovací karimatku, plním ji vzduchem a jde spát. To kafe v šest večer nebyl úplně super nápad.


Přes Venet


Ráno se budím a jen nenápadně vykukuji ze spacáku. Podle všeho je pořádná kosa, mnohem více mne však zaujme všude kolem mne poletující peří. Je to ze spacáku? Jako už párkrát jsem po probuzení tu a tam nějaké našel, ale tohle je příliš. Servali se zde v noci či nad ránem nějací ptáci? No to si nemyslím. Po nějaké době lezu tedy ze spacáku a přicházím tomu na kloub. Můj spací pytel je na horní straně roztržen, díra má tak pět centimetrů na délku a veškeré to ptačí chmýří pochází samozřejmě odsud. Absolutně mi není jasné, jak nebo o co jsem mohl roztrhnout spacák, když ležím na rovné vyhlídce a kolem sebe nemám žádné ostré předměty, kamení ba ani křoví, o které bych se v noci zachytil. Snad přeze mne přeběhlo nějaké zvíře, které se zachytilo drápem a nebo si na mne sedl pták, který chtěl rychle odletět, když jsem se pohnul, avšak se zahákoval pařátem. Těžko říct, co se té noci stalo, jedno je mi však jasné. Na nějakou dobu mám s podobnými akcemi jako tento horský přechod útrum a kdo ví, zda vyrazím na podzimní traily, které letos po sezóně plánuji.  

Velice opatrně a zdrceně tak balím svůj Cumulus do presovacího pytle, přičemž nakonec shledám nejlepší jej obrátit naruby, abych ztratil co nejméně peří. Pak rozkládám vařič a ze zbytku vody, kterou ještě mám, si vařím aspoň kafe. Na vločky však už nezbyde, a tak dnes ráno budu muset putovat o hladu. To mě ovšem nijak nerozhodí, neboť vím, že mne nyní čeká sestup do údolí a následně pochod na Arzl in Pitztal, kde je obchod s bageterií a kde se pořádně nadlábnu. Vychutnávám si tak ranní kávu, balím krosnu a po té vyrážím na cestu.

Z počátku ještě sestupuji po úzké stezce, přičemž do patnácti minut se ocitám v prostorném lese tvořeném statnými rozcochatými stromy. Zavěsit hamaku by se zde dalo prakticky kdekoli, určitě bych se mnohem lépe prospal a především si neroztrhal spacák, ale jak se říká, pozdě bycha honiti. Pokračuji tak lesem, dokud mne nedožene hlad, a tak se rozhodnu najíst aspoň proteinových sušenek, které běžně svačívám. Chuťově jsou výborné a hlavně pořádně zalepí žaludek, pročež jsem jim sám začal říkat Lembas po vzoru elfského chleba z pána prstenů. I ten měl přeci zasytit a dodat energii na celý den. Ne že by to byl ten samý příklad, ale na to o jak malé sousto se jedná dělají tyhle sušenky celkem divy.

Po tomto skromném jídle ještě chvíli pokračuji po úzké stezce, až nakonec přecházím na širokou silnici nedaleko Karröster Alm. Tam ovšem nemířím a stáčím své kroky na obec Karrösten, přičemž nějakou dobu kráčím lesy nad Imstem. Sem tam se mi odhalují i výhledy na toto alpské městečko, Laggers a Lechtalské alpy nad ním a teké na masiv Venet na opačné straně Innu.

Hodiny předchozího dne mi však stále chybí a je mi jasné, že i dnes mám co dělat, abych cestu do večera zvládl a ještě se stačil vrátit domů. V jednu chvíli dokonce zvažuji, že tohle nemá cenu a raději to zabalím, dole nasednu na vlak a vrátím se do Fissu a užiji si den volna s kamarády. Nakonec se však přeci jen kousnu a přidávám do kroku. Procházím obcí a za ní rychle sestupuji k nádraží Imst-Pitztal, avšak po překročení Innu odbočuji do prava a chvatným tempem zdolávám další krátký výstup. V dopoledních hodinách se konečně ocitám v Arzlu, u kterého se nachází ferrata, kterou už jsem jednou zdolal a tak vím, že se tam nachází i rovný plácek s ohništěm, kam se dá z opačné strany dojít hezky pěšky a o kterém jsem původně zvažoval jako o nocovišti a místě pro start dalšího výstupu. Bohužel jsem to nestihl. Ačkoli mám zpoždění, stejně mířím do zdejšího Mpreis dokoupit si vodu a konečně se pořádně najíst. Dávám si tak menší brunch, posiluji se kávou a posléze pokračuji ve svém putování.

Je neskutečné vedro a já sotva šlapu, přesto se nevzdávám. Kolem plánovaného nocoviště procházím až kolem jedenácté dopoledne a opět zvažuji, zda nebude lepší se vrátit dolů do vsi a své marné snažení neukončit. Přesto se nakonec kousnu a nevzdávám, šlapu dále a opět se na nějaký čas nořím do stínu lesa. Pravda, tu a tam přecházím horskou louku nabízející na jendu stranu aspoň nějaké výhledy do krajiny, ale na druhou stranu jsem opět vystavován úmornému slunci. Je mi horko, potím se jak vepř a chytám barvu. 

Na některých loukách potkávám stáda krav, jindy kráčím mezi koni. Pak se ovšem opět nořím do lesů, kterými stoupám, dokud nestanu na široké lesní silnici. Stane se tak u Hochasteralm a touto cestou pokračuji stále výše až Venetalm. Ještě než k ní dojdu poobědvám na pařezu v lese a vlastně vůbec netoužím se zde zastavovat, mé zásoby vody se však opět tenčí a po pramenech ani památky. Nakonec jsem nucen se zde usadit a objednávám si dvakrát Hollerwasser, přičemž se domnívám, že se jendá o značku vody. Nu, jsem celkem překvapen, když jsou mi přineseny dvě sklenice ochucené červené šťávy, ale přesto se ji snažím přelít do lahve. Pořád je to přeci jen tekutina a doplňovat cukry taky není úplně na škodu. 

Po krátké pauze tak opět pokračuji ve svém výstupu, přičemž po nějaké době přicházím k napajedlu pro dobytek. Je zde kohoutek, ze kterého teče průzračně čistá voda, a tak si doplňuji i druhou láhev. Sice si tak na nějakou dobu opět zatížím batoh, ale doplňovat tekutiny je opravdu důležité. Pak už ovšem opouštím silnici a úzkou stezkou opět stoupám vzhůru na první z vrcholů Venetu - Kreuzjoch. Ano, ani mi není jasné, proč se vrchol jsmenuje Křížové sedlo. A stejně tak mi není jasné, proč mne cestou vzhůru začínají tak extrémně zlobit hůlky, které se neustále zasouvají dohromady. Fakt mě to na mém výstupu dost štve a nejsem z toho neustálého opětovného rozkládání vůbec nadšen. Nakonec však i přes tuto nepříjemnost vrchol zdolám a mne konečně čeká další pochod po opravdu úchvatné hřebenovce. Ne že bych se ještě něco nenastoupal vzhůru, ale to nejnáročnější mám konečně za sebou.

Kráčím dále a kdykoli se otočím, vidím za sebou ostrý vrchol Tschirgantu. Ovšem i výhledy na všechny strany jsou dechberoucí a já poznávám vrcholy a místa, která už jsem během posledních dvou let zdolal a navštívil. Budí se ve mne vzpomínky na nejrůzjnější výstupy, dobrodružství a další zážitky a cestu si velice užívám, dokud nezdolám další vrchol Wannejöchl. Před sebou vidím Piller, mi známou Glanderspitze a v dáli pak Krahberg, který už jsem jednou přešel a odkud je mi cesta dolů dobře známá. Když však zkontroluji čas, je mi jasné, že na poslední autobus to nemám šanci stihnout. Pokud však zdolám Glanderspitze do čtyř odpoledne, mám šanci seběhnou na benziku před Prutzem, kde rovněž stojí autobus směřující do mé vsi. Už jednou jsem to za ten krátký čas stihnul a to mne brzdil sníh. Nyní ale naopak tahám o poznání těžší batoh a jsem celkem vyčerpán po dvoudenním pochodu a už druhém výstupu na alpské masivy z údolí, jimž protéká řeka Inn.

Zvažuji co dál. Chci to risknout? A chci oželet zbytek hřebene? Právě že vůbec, chci si užít celou hřebenovku. Zahnout dříve bude jako vzdát to a má cesta ztratí na svém půvabu. Ne, to přece nechci! Navzdory nedostatku času si sedám na svahu s parádním výhledem, svačím a píšu kamarádce, zda by pro mě večer nepřijela do vesnice Fließ, kam dojdu, pokud si dám celou hřebenovku. Píše že ano, a tak je o směřování mých dalších kroků nadobro rozhodnuto.

Stoupám na Piller a cestou narážím na dvojici koz, z nichž jedna pro svůj plnovous připomíná tak trošku nějakého džihádistu. Celkem se té představě zasměji a ztratím zde s nimi pár minut, pak se ovšem obuji do dalšího výstupu a pálím výškové metry, co to jen jde. Jediným problém jsou neustále se skládající hůlky, které mne tak rozčilují, že jimi čas od času praštím o kámen či skálu a je mi jedno, jak moc je tím ničím. Brát je někam nikdy více nehodlám a po návratu domů okamžitě zamíří do smetí.

Z Pilleru na Glanderspitze už to není daleko a ani mezi nimi není příliš velký výškový rozdíl. Piller dosahuje výšku 2480 a Glanderspitze 2512, přičemž se jedná o nejvyšší bod na mé dnešní pouti a dále už mne čeká převážně sestup. Jen na Krahberg si pár desítek výškových metrů opět vyšlápnu, ale to mne nijak netíží. Je to parádná stezka a výhledy na všechny strany jsou naprosto boží. 

Z vrcholu Krahbergu už mne čeká pouze zdlouhavý a nudný sestup do obce, kde by mne měla vyzvednout kamarádka. Jsem unavený a zničený, ale přesto nadšen z cesty, kterou jsem v těchto dnech podnikl. Tak jako tak už to chci mít za sebou. Upřímně řečeno tento nudný sestup mne ničí mnohem více než zdlouhavý výstup. Přijde mi to nekonečné a už se nemohu dočkat, až budu sedět v autě. Mé hole už se navíc skládají tak často, že je vůbec nepoužívám. Aby to nebylo málo, ozývají se má spálená záda. Ta mám totiž od batohu parádně ohoblované a jak se nyní ochlazuje, začínám pořádně trpět.

Ve Fließ mne čeká ještě drobná patálie s hledáním kamarádky, která mi řekla, že mi pojede naproti, dokud na mne nenatrefí. Proto jsem nešel pěšinou mezi loukami a poli, ale pokračoval obklikou po hlavní silnici. Ji však navigace posílala právě na onu polňačku, kudy se jí jet nechtělo, a tak nakonec raději čeká dole. Vědět to, vezmu to právě tudy a jsem u ni během pár minut, takto se zničen trmácím ke kostelu ještě víc jak půl hodiny. Nakonec se však najdeme a Fließ opouštíme. Jen doma mne skrouhne ještě o dvacet euro za cestu. Jet taxíkem, asi bych ušetřil. V nouzi holt poznáš přítele.