Vysokohorskými stezkami kolem Kaunertalu aneb můj první alpský trek

Bylo léto 2020 a já měl za sebou první Lockdown, během kterého jsem si zamysloval dálkové několikadenní pochody s batohem. Od začátku léta jsem však makal v Tyrolsku a ačkoli jsem na túry a procházky do hor chodil neustále, na více dní někam dále do přírody jsem se nepodíval dlouhé měsíce. Ke konci léta jsem však dostal od vedoucího a taktéž velikého nadšence do horské turistiky dva dny volna a k tomu rovnou tip na dvoudení putování kolem Kaunertalu. Nic jsem neváhal, zkouknul obě trasy, naplánoval si kudy a jak se na ně dostanu i jak je přejdu, zarazervoval si místo na Verpeilhütte, poněvadž Wildcamp je v Rakousku zakázaný a během pár dní vyrazil na svůj první alpský minitrek.

Dr. Angerer Höhenweg

No, vyrazil. Předchozího večera jsme s kamarádem u piva ještě něco rozebírali, a tak jsem zrovna fresh nebyl. Zase na druhou stranu jsem aspoň bez problémů usnul a prospal noc až do rána bílého, což se mi běžne nestává. Vysoukal jsem se tedy z postele, zmákl ranní hygienu, rychle se oblékl, hodil krosnu na záda a vyrazil na autobus, který mne svězl do obce Prutz pod horou, na které přebývám. Ještě jsem si rychle skočil pro jídlo na cestu do nedalekého obchodu, užil si kafe a sladkou snídani a pak už nezbývalo, než se dát na cestu.

Je ještě brzy ráno, obloha je šerá a vzduch sychravý. Já však už procházím studenými ulicemi Prutzu, načež opouštím městečko a šlapu mezi chmelnicemi a loukami směrem na Kauns a Kaunerberg. Ačkoli cesta není nijak dlouhá, když se zde ocitám, už je jasný den, slunce září vysokoho na obloze a vše kolem začíná spalovat letní žár. Jo, šlapat v tom vedru s lehkou kocovinou, to je mi vážne paráda. Co nevidět se mi však naskýtají výhledy na krásy zdejšího údolí, a tak ani moc nenadávám a výlet si vzkutku užívám.   

Během pár chvil opouštím Kaunerberg a před sebou mám řádný kus cesty po širokých cestách přes horské lesy a louky. Žádné obce ani města, žádné chaty a ani lidé. Už jen já, příroda a k další chůzi motivující výhledy. Kocovina se ještě jednou krásně ozve, ale nakonec i ona mizí před tou všudypřítomnou nádherou Alpských kopců. Takto si cestu užívám, až nakonec dojdu na Falkaunsalm. Právě v čas. Je něco po poledni a dát si teplý oběd mi přijde opravdu vhod. No jo, je to však pouhý Alm, a tak je nabídka dost chudá. Nakonec se spokojím s párem klobásek a pivem. Pro dobrý pocit ještě doplním cukry nějakým tím kouskem z nabídky místních koláčů, hádám že si vyberu štrůdl, zapiju ho hrnkem kávy a pokračuji v dále.

Právě v době, kdy zde přicházím, zvedá se nějaká žena s velkým batohem a napadá mne, zda nemá stejnou cestu. Jak se toho dne přesvědčím má a nakonec se setkáme i u jednoho stolu na Verpeilhütte. Ještě dalšího dne ji pak pomáhám zorientovat se v terénu, nepředbíhejme však. 

Je totiž léto, je po poledni a neskutečné vedro. Ani to kafe odpolední únavě příliš nebrání, a tak se celkem ochotně uchýlím pod mohutný strom na nedaleké louce a dávám si dvacet. Ale opravdu jenom dvacet, neboť do půl hodiny jsem vzhůru a dávám se na cestu dále. Netrvá dlouho a míjím Gallrutt Alm, za kterým se cesta dělí. Jedna stezka schází dolů do údolí a vede asi kilometr dlouhou štolou, kde je místy vody nad kotníky a bez vlastního světla jí neprojdete. Jak to vím? No už jsme tudy s vedoucím jednou šlapali opatřeni loučemi. Pro někoho jistě zážitek.

Mne však nyní zajímá druhá stezka - Dr. Angerer Höhenweg, která se mi představuje jako úzká stezka po kamenech napříč korytem horské strouhy a už na samotném jejím začátku stojí velkým psáno, že stezka je pouze pro zkušené wanderery.

Dobrodružství? Paráda! Tohle bude zábava.

Beru druhý dech, síly se mi vrací, co vrací, jsem nabitý jako už dlouho ne. Opírám se o svou dřevěnou hůl a pevným neochvějným krokem kráčím vzhůru a v před, níže a vpřed, a zase vzhůru a vpřed. Nezastavuji však. Výhledy jsou naprosto skvostné.

Jedná se o velice úzkou stezku táhnoucí se po okraji svahu a já si ji nadmíru užívám. Kolem mne je krásná příroda a hory místy pokryté zbytky sněhu, slunce září vysoko na obloze a chladný vítr je také velice příjemný. Vůbec nezastavuji, snad jen abych si pořídil nějaký snímek. Pak ovšem schovávám můj Canon do brašny přes rameno a opět uháním dál, až míjím a daleko za zády ztrácím doposud přede mnou kráčející poutníky. Dokonce doháním i onu ženu, která opouštěla Falkaunsalm v době, kdy já tam přicházel. Zastavuje mě a ptá se mne na cestu, přičemž je bezradně ztracená v mapě od Bergfexu. Jen se usměji a sáhnu pro svůj telefon. Jo, říkám to neustále. Lepší aplikaci na tůry nežli české mapy.cz prostě nenajdete. Poradím ji a valím dále, načež totéž se opakuje u dalšího poutníka.

Pokračuji a náhle mám před sebou strmý sestup po obrovských kamenech. Je to náročné, ale nakonec to sbíhám, aniž bych si dodrbal nohy. Přicházím k horskému potoku, kde si vděčně doplňuji vodu a dávám se na cestu dále. Zatímco teď jsem strmě klesal, nyní mne čeká naopak náročný výstup.

Je kolem čtvrté odpoledne, poslední jídlo jsem měl po dvanácté a to nebyla kdo ví jaká výhra, a tak začínám být znaven. I přesto však tento náročný úsek zvládám. Uzoučká cesta přede mnou se opět line rovně a posléze klesá. Ano, zde usedám a dávám si pauzu na jídlo s úchvatným výhledem na údolí pode mnou a hory kolem něj. Dokonalost!

Jak tu tak sedím, opět mne míjí předešlí dva poutníci, ale ty posléze opět hravě předeženu. Nežli však vyjdu, stane se mi malá nehoda. Má krásná vlastnoručně ohoblovaná dřevěná hůl padá po strmém svahu a zasekne se na trčícím kameni o několik desítek metrů níže. Je to risk, ale nenechám ji tam. Prostě to sešplhám dolů a zase nahoru.

Svou hůl opět pevně držím v ruce, jsem napojen i najeden a se svým batohem na zádech kráčím dále v neznémá zákoutí zdejších hor. Scházím do lesa a pokračuji ve stínu jeho stromů, pokud nestanu u VerpeilAlm. Na Verpeilhütte už to nemůže být daleko. A taky že není. Jen vyjdu kamenou pěšinu podél potoka a kolem šesté hodiny večer vycházím na malém zeleném plácku pod vrcholy, uprostřed nichž se jako oáza v poušti tyčí prostorná kamenná chalupa.

Přeběhnu tedy zelenou louku, usednu ke stolu před chatou a okamžitě si poručím pivo. Už ho popíjím a jen tak mimochodem zmíním, že zde mám rezervovaný nocleh. Okamžitě jsem vykázán do vnitřních prostor, poněvadž se právě podává večeře. Jo, přišel jsem vážně tak akorát na čas.

Vcházím tedy do prostorného sálu, přičemž všechny stoly jsou obsazeny. Jen u stolu vedle mne sedí starší pán, a tak se ho zeptám, zda je volno.

"Natürlich," odvětí s úsměvěm a ukáže na židli přede mnou. Přisednu si tedy a dám se s ním do hovoru. Jmenuje se Lothar, pochází z Německa a jeho rodiče uprchli ze Sudet. Během pár chvil si k nám přisednou ještě další poutníci z nejrůznějších koutů Evropy a já zažívám jeden z nejůžasnějších večerů ve svém životě. Proč? V tomto místě nejsou Data ani Wifi, takže se zde všichni baví jako za dávných časů ještě dlouho do noci. Někdo hraje karty, někdo kostky a my, ačkoli každý pocházíme z úplně jiné země a v životě jsme se neviděli, sedíme a klábosíme o všem možném - o našich cestách a zážitcích, o historii, kultuře, dávných civilizacích, politice i současné době. Opravdu by mne nikdy dříve nenapadlo, že něco takového zažiju. Úžasné místo a úžasní lidé a na starého Lothara budu vzpomínat snad celý život. Neskutečný frajer!

Klábosímě ještě dlouho do noci, něco vypijeme a nakonec jsme posledním stolem, který zde zůstává. Škoda, že ty úžasné lidi už nikdy více nepotkám. I když, svět je malý, kdo ví. Nakonec se i my zvedáme a míříme každý na místo, které je nám pro nocleh přiděleno. Jen já si ještě skočím do sprchy. Jo, vědět, že na teplou vodu potřebuju žeton, pořeším si ho ještě večer. Ne že by mi studená voda nějak vadila, otužuju se roky, ale člověka to celkem probudí. Naštěstí mám však od kamaráda nějakou tu bylinku na spaní, a tak se před dalším náročným dnem prospím. Spím na půdě chaty s asi dvaceti dalšími poutníky a horolezci a je takové teplo, až ani spacák nevytahuju. 

Den 2: Thomas Penz Höhenweg :

Je ráno, já vstávám a hned po ranní hygieně sbíhám do sálu, kde se předchozího večera podávala večeře. Usedám opět ke stejnému stolu jako předešlé noci a k mé radosti si zde sedají i mí noví známí. Každý si nabereme něco z velice skromného bufetu a opět se dáváme do řeči. Teď už se však každý věnuje především svým dalším plánům, což naopak všichni se zaujetím posloucháme. Nakonec se zvedáme, všichni se v dobrém loučíme a jdeme si za svým.

Já sice musím seběhnout dolů do údolí a posléze se vyškrábat na stezku táhnoucí se po protějších kopcích, ale když už jsem tady, chci zdolat ještě nějaký vrchol v okolí. Vlastně jsem původně zvažoval vyjít si i na východ slunce, pokud brzy ráno sám od sebe vstanu. Budík jsem však nenastavoval, abych nebudil další spoluspáče. No, nevstal jsem, tak si to dám aspoň takto po snídani. Navíc si můžu nechat batoh dole na chatě, a tak vybíhám na Madatskopf (2783mnm) pěkně nalehko jen s foťákem v ruce jedné a vodou v ruce druhé.

Kráčím vzhůru, slunce vstává a mezi horami se prohání mračna, když tu na mne někdo z dálky hvízdá. Rozhlédnu se a co nevidím. Na nedaleký Mooskopf stoupá stařec Lothar a mává na mne. I já mu zamávám a pokračuji dále. Ano, na Verpailhütte člověk potká opravdu úžasné lidi. A na horách naopak krásnou zvěř. Jak tak totiž šlapu vzhůru po stezce obcházející kopec, od naproti na mne ze slepého úhlu vyběhne stádo kamzíků. Okamžitě se však zastavují a mění směr své cesty. Pro mne je to však vskutku krásné setkání.

Do hodinky jsem nahoře, rozhlédnu se, udělám pár fotek a zase sbíhám pro batoh na Verpeilhütte, abych mohl pokračovat dále. Cestou však opět potkávám tu věčně ztracenou ženu a musím ji pomoci zorientovat se na cestě, kterou jde. Moc mi děkuje a je ji líto, že nejdu dále stejným směrem, protože se úplně ztratí. Se smíchem se rozloučíme a pomalu se vzdálíme z dohledu.

Rychle sbíhám úzkou stezkou zpět na Verpeihütte, kde už se rozjíždí přípravy na další den a další turisty bloudící zdejšími horami. Rychle si hodím na záda batoh, rozloučím se s milou chatařkou a kvapným tempem šlapu dolů do údolí. Cesta vede převážně lesy, a tak se ani nezdržuji kocháním se výhledy a focením. Ty se mi totiž naskýtají až mnohem níže, a to už jsem téměř v údolí. 

Scházím tak postupně až do obce Feichten a tou pakračuji až k mýtnici, minu ji a pokračuji podél lesa, projdu indiánskou vesnicí, když konečně přicházím k mostu přes Faggenbach. Překročím ho a ještě hodnou chvíli šlapu po široké cestě lesem, až se od cesty konečně oddělí úzká pěšina stoupající strmě vzhůru. Už za uplynulý den jsem se něco našlapal a i bez toho by to byl náročný výstup. Nezvdávám se však a ženu to vzhůru, co mi síly stačí, dokud mne hlad nezastaví. To už jsem však téměř nahoře, a tak v poklidu kochaje se překrásnými výhledy poobědvám kus salámu, chleba a jablko. Věděli jste ostatně, že jablko dokáže nakopnout podobně jako kafe? 

No nic, pojím, zvednu se a teď již o něco volnějším tempem pokračuji vzhůru. Les řídne, stromy jsou stále nižší a rozcochatější, až jej nakonec nechám někde pod sebou a pokračuji dále úzkou horskou stezkou, která mne provede nad vodopádem, po úbočí skal jištěném lany i chatrných dřevěných mostcích, až se mi konečně naskytne pohled na do dáli se táhnoucí pěšinu napříč vysokohorskými loukami. Krása střídá nádheru a mé oči neví, kam se dívat jako první.

Když já vám povídám,
že je nebe na zemi,
pravdu mám,
věřte mi.
Za život
život dám,
i když nerad umírám.
Nejsem sám,
věřte mi.
Pro toho,
kdo chce žít,
je na světě plno krás
a z těch krás
nebe mít
záležíjenom na vás.
Jen na vás,
věřte mi,
záleží kdy přijde čas,
kdy pro nás
začne nebe na zemi.

Připozdívá se, slunce se opět pomalu sklání k zemi a ostrého kolmého světla ubývá. Pro fotografa ideální pomínky.

Také fouká příjemný chladný vítr, takže se nepeču jako předchozího dne. Dnešní vysokohorská stezka však není tak dlouhá jako předešlého dne a pro mne poměrně brzy opět schází níže do lesů, kde se co nevidět opět napojím na širokou lesní silnici. Tou pokračuji krásnými zdravými lesy a všude kolem jsou cítit i houby. Mnohé také najdu, ale nesbírám je. Však k čemu? Kam bych je dal? A proč bych se s nimi tahal? Vždyť ani nemám pořádně čas na tyto kratochvíle.

Nakonec opouštím les a přecházím na běžnou silnici a tedy nejméně záživnou část mé cesty. Přidávám tedy do kroku a rychle klušu až do Prutzu. Mé kroky míří rovnou do Mpreis, kde si dopřeji pořádnou odměnu. Nic totiž člověka po tak náročné túře nespraví tak jako parádně vychlazený Radler. S Radlerem v ruce tak usedám před obchod a vyčkávám na kamaráda, který mne odveze zpět do mé vsi. Další úžasný trail tak mám za sebou a už se nemohu dočkat na další.