Jednodenní výzva, aneb rozlučka s létem
Toho léta jsem toho moc nenachodil ani nenalozil. Prvně mne chytla jakási letní chřipka, ale covid to nebyl, pak jsem si rozdrtil prst u ruky a aby to nebylo málo, nakonec jsem si nabil koleno tak silně, že jsem další měsíce vycházel ven už jen ojediněle a problémy mne provázely ještě pár týdnů nazpět, tedy ještě v lednu roku 2022.
Ale i přesto jsem během září opět začal chodit a když jsem na jedné výpravě narazil na vrcholy zasypané čerstvým sněhem, řekl jsem si, že léto už je asi nadobro vorbei a bylo by pěkné se s ním nějak symbolicky rozloučit. A tak jsem si naplánoval celodenní challange, při kterém jsem se rozhodl propojit trasy mezi nejrůznějšími místy a vrcholy a zdolat tak za jediný den nějakých 10 vrcholů. Normální člověk by si to rozdělil minimálně na tři trasy a chodil to v různé dny, ale já si to usmyslel zvládnout za jediný den.
Ano, úvodní fotka ukazuje vrcholy zapadlé hromadou sněhu. Vždyť už tenkrát jsem se jeden z nich pokoušel vylézt a záhy v kraťasech šlapal sněhem nad kotníky. Pokračovat dále, možná se tím bořím i po kolena. To mne, starého otužilce, však příliš netrápí. Problém nastal jinde. Jak jsem stoupal stále výše, mračna začala sestupovat stále níž, až jsem pomalu neviděl na krok. A když se v tom mlžném kraji ještě rozsněžilo, došlo mi, jak pošetilé by bylo pokračovat dále. Nene kamaráde, otoč se a šlapej zpátky, dokud vidíš vlastní stopu. Tak jsem také učinil a dal se na sestup, přičemž jsem sebou párkrát plácnul o zem.
Co dál? Sestup úzkou bahnitou stezkou, bažiny, že jsem si připadal jak železní páni u Sudoměře, spadané elektrické ohradnímy a na závěr jeden, který jsem musel tím bahnem podlézt. Asi je vám jasné, jak jsem vypadal. Prostě Jožin z bažin. Během následujích týdnů se však počasí ještě na pár dní přeci jen umoudřilo a já se tak mohl vydat na předlouhý pochod spojující mé oblíbené vrcholy se zdejší hřebenovkou a nakonec svou pouť ukončit v naši oblíbené hospůdce - dřevěnici v centu vesnice s půvadbným jménem Marende.
Je šest ráno a já vstávám. Vlastně jsem chtěl tou dobou vycházet, ale něco se pokazilo. Co, to už takhle zpětně nevím, ale asi jsem byl prostě líný vstávat. Nakonec tak místo šesté hodiny vycházím až dvě minuty po půl sedmé a ještě za šera opouštím parkoviště při mém domu a šlapu po úzké pěšině vzhůru k lesu, kde se silnice rozšiřuje. Zde je okolí ještě o něco temnější, a tak nasazuji čelovku a pokračuji dále. Z počátku cesta stoupá velice mírně, nakonec však musím zabočit a dát se úzkou lesní pěšinou vrstevnicemi navzdory, abych se napojil na další širokou pěšinu. Ta vede kolem horské restaurace Leithe Wirt nad obcí Serfaus a pokračuje až ke KölnerHausu.
Sotva se na této pěšině ocitám, les mizí a já pokračuji po svahu potaženém horskými loukami. Čelovku tedy vypínám a schovávám opět do batohu a zatímco za mými zády slunce pomalu šplhá nad vrcholy, já si to štráduji ke Kölner Hausu. První část cesty je téměř po rovině a až za Leithe Wirt začíná pomalu stoupat. Není to však nikterak náročný výstup, a tak se s prvními ranními paprsky ocitám při této horské hospůdce. Odtud dále už mne však čeká mnohem náročnější výstup na Lazidkopf. Mohu stoupat vrstevnicím navzdory, ale řeknu si, že budu šetřit síly na další náročné výstupy, které mne toho dne ještě čekají, a tak to vezmu víceméně po široké cestě klikatící se až nahoru v pravidelných serpentinách.
Je půl deváté a já usedám na prvním z vrcholů mé denní výzvy, na Lazidkopfu. Na hoře, kam většina lidí jezdí lanovkou a až po té se odsud dává na další cesty po okolí. Já jsem zde dříve, než první lanovka ze vsi vůbec odstartuje a užívám si tak nerušeného klidu podzimních Alp. Usedám na orosený trávník a kochaje se výhledy se dávám do ráno připravěné snídaně. Toasty jsou výborné.
No, sedím, kochám se, vychutnávám a najednou vidím, že přijíždí první kabina lanovky a z ní vylézají lidé. Himmel Hergot Donnerwetter! Je devět a turismus se začíná probouzet k životu. Honem Dave, sbal si svý saky paky a val dále. Rychle tedy dožvýkám poslední sousto, hodím si věci do batohu a přes další menší sotva postřehnutelné vrcholy jako Böderköpfe a Scheid pokračuji vpřed za dalším z mých cílů, kterým je odlehlý Furgler.
Po Scheid ještě pokračuji po úzké hliněné pěšině zarývající se do uzkého hřebene, přičemž travnatá louka se po obou stranách prudce svažuje. Opravdu úžasný zážitek! Dále už mne však čeká cesta výrazně kamenitým terénem. Z počátku kousek prudce stoupám, pak však ještě pár kiláků pokračuji rovně, dokud nenarazím na úsek, kde cesta stoupá prudce vzhůru a částečně po kamenech. Není to však pro mne žádný extrém, přeci jen už tuto trasu znám, a tak brzy stanu při jezeru Tieftalsee. Skvělá příležitost doplnit vodu.
Cesta dále pokračuje kolem jezera a až za jezerem opět začíná stoupat vzhůru. Výstup je to strmý a terén velice terenitý, a tak dá nezkušenému hikerovi zabrat a vzhledem k tomu, jaký úsek a převýšení už mám toho dne za sebou, ani já zrovna neženu. O třičtvtě na jedenáct jsem však nahoře, což není zas tak zlý čásek, když si vezmu, že odpočatý člověk plný sil tento úsek zvládá za asi hodinu a půl. Zpomaluji, ale zatím nijak výrazně. Navíc mne začíná dohánět sotva doléčený moribundus a já se pořádně rozkašlu.
Opět usedám na skromnou lavičku z desky položené na kamenech a zíraje na dechberoucí panoramata přede mnou si dávám skromnou svačinu - jablko a šejkr, v němž mám rozmíchaný protein a drcené vločky. Do patnácti minut se tak zvedám a pokračuji dále. Před sebou mám totiž snad nejnáročnější sestup tohoto dne. Až na sedlo vede totiž cesta spíše po skále, přes lanové úseky a mnohé kamenné stupínky jsou tak daleko od sebe, že nohy musím natahovat opravdu jak jen to jde. Dokonce jsem varován před ledovými úseky, ale ty nějak obcházím a přeskakuji. Zas taková tragédie, jako mi to bylo popisováno, to není.
Konečně jsem na sedle a mne čeká poměrně dlouhá cesta na Ascherhütte. I nyní pokračuji po cestě plné kamení a či po úzkých pěšinách na skalních římsách. Není to však tak náročné a vyčerpávající, jako sestup z Furgleru. Cesta chvílí stoupá, pak zase klesá, místy ani jedno, až nakonec stanu vysoko nad chatou. Sestup k ní není nikterak náročný a vede po louce poseté obrovitými kameny. Mezi těmi se zurčením utíká jakási horská strouha, a tak opět využiji příležitosti a doplním si láhev. Nic v tomto vedru však nebodne tolik, jako dobře vychlazený Radler.
Konečně přicházím na Ascherhütte, ale jak už cestou zjišťuji, zapomněl jsem očkovací průkaz a Greenpas jsem si doposud do telefonu nenahrál. Jako první tedy zamířím k starší ženě, která mne už z dálky vyhlížela a o které usoudím, že to bude majitelka. Německy se ji tedy táži, zda si i přesto mohu dát jeden Radler. Dostane se mi odpovědi ve slovenštině a já se okamžitě zarazím, jak to? Je snad má němčina tak špatná? Nebo mne prozradil přízvuk? A jak se tak v duchu divím její odpovědi, sjede můj zrak do míst, kam kouká ona a tu mi to dojde. Na rameni mého batohu visí placka s citátem Jana Masaryka: "Pravda zvítězí, ale dá to fušku." Usměji se tomu a jdu si sednout.
Je poledne a je opravdu neskutečné vedro. Ten chlazený Radler mi opravdu bodne a zasyčí do mě jako nic. Na otázku, zda si dám ještě jeden, odvětím "No pokud můžu," a narážím tak na doma zapomenutý Impfpass. Paní mi však se smíchem jen odvětí: "No mě je to jedno, to jsou vaše peníze." Tímto je tedy rozhodnuto. Dám si ještě jedno a pak se zvedám a pokračuji dále. Před sebou mám snad nejnáročnější výstup tohoto dne a to na vrchol Rotpleiskopfu. Nejdříve však musím přejít vysokohorskou louku, kterou se žene horská strouha. Právě u té usedám, oplachuji si obličej a doplňuji vodu. A když už tu tak sedím, vytahuji z batohu svou krabičku s rýžovou směsí a dávám ce do jídla. To víte, doplnit sacharidy je důležité.
No, nevím, zda je to horkem, či plným žaludkem, ale sotva dojím, přichází na mne únava, a tak ulehám do vyhřáté trávy, přes obličej si natahuji můj klobouk a usínám. Nevyspávám však nikterak dlouho. Zkrátka si dám odpoledních dvacet, než opět vstanu a dám se na cestu dále. Překročím potok a záhy opět začínám celkem prudce stoupat. Zatím ještě stále po kopci poroslém zelenou trávou a lučním kvítím. Zanedlouho však přecházím na cestu táhnoucí se po velkých plochých kamenech. Po těch dojdu až na sedlo a tady teprve začíná to pravé dobrodružství. Cesta dále stoupá náročným kamenitým terénem a některé úseky jsou tak strmé, že už je člověk doslova šplhá a musí si pomáhat i rukama. V tu chvíli se člověku hůlky stávají nepříjemným zacláněčem a z pomocníka je tak záhy přítěž. Když už si pak člověk myslí, že to nejhorší má za sebou, objevují se naopak těsně pod vrcholem sněhová pole. No paráda. Nakonec je však zdolám a později, než bych si vůbec přál, se ocitám na vrcholu Rotpleiskopfu. Jsem vyčerpán, ale výhledy stojí za to. V rychlosti tak opět posvačím a dám se na cestu dále.
Je kolem čtvrté, když se opět zvedám, abych pokračoval ve své namáhavé pouti. Před sebou mám další z vrcholů, který pak už navazuje na mou milovanou a celkem pohodovou hřebenovku. Prvně se k němu však musím dostat.
Následuje tak rychlý běh po úzké stezce klikatící se mezi kamením a vedoucí mé kroky prudce dolů. Navzdory krkolomnému terénu tak utíkám a užívám si, jak volně a bez námahy se konečně mohu pohybovat. No jo, jenomž nemalou část toho, co nyní seběhnu, musím pak také opět vystoupat obdobným terénem vzhůru. Takto se dostávám až do štěrbiny Kügelgrubenscharte ve výšce 2770 m, odkud mne opět čeká postup velice zajímavým terénem. Cesta přede mnou je totiž zapadlá sněhem a tak nezbývá, než se vyšplhat na úzkou skalní římsu a balancovat pár metrů v před nad propastí. Za ní pak následuje další úsek cesty přes prudce se svažující sněžné pole. Chvilku přemýšlím, zda si nasadím nesmeky, ale nakonec to risknu bez nich.
I tuto překážku zvládám a brzy se ocitám na sedle Urgjoch. Kamenné peklo skalistých hor mám za sebou a mi už zbývá vyškrábat se pouze na Planskopf. Nějaké převýšení to sice je, ale už žádné šplhání po skalách. Spíše skoky přes velké kameny, dokud opravdu nestanu na Planskopfu. K mému překvapení celou trasu z Rotpleiskopfu zvládám zhruba za hodinu, a tak si dám pár minut na vydýchání. Sedím, kochám se výhledy a prohlížím si ostré hrany vrcholů, které jsem již zdolal. Když se otočím na druhou stranu, mám před sebou dlouhý prudký sestup celkem pohodovým terénem, a tak to opět sbíhám.
Ačkoli jsem myslel, že už mne žádné kamenné úseky nečekají, nakonec ještě párkrát zjistím, že přeci jen ano. Už to však není taková hrůza jako doposud. Z Vorderer Brunnenkopf mám navíc parádní výhled na celou hřebenovku, přičemž každý z vrcholů, které musím zdolat, je o něco nižší, než ten předchozí. Pouze na Hinterer Brunenkopf se ještě musím vyšplhat pomocí lan a do skály nabitých schůdků. Už asi po třetí si oddychnu, že mám to nejhorší za sebou. Tentokrát tak tomu však doopravdy je.
Pokračuji dále na Oberer Sattekopf a cestou úplně náhodou udělám tento dokonalý snímek. Na to, že jsem se s foťákem tahal celou cestu, tak je to asi jediný okamžik tohoto dne, kdy jsem jej použil. A nelituji toho.
Krátce před sedmou usedám na kámen pod křížem na vrcholu Sattekopfu, oblíkám si větrovku a dávám se do jídla. Slunce se pomalu zklání za horami a fouká pořádně ledový vítr. Voda mi došla už hodně dávno a poslední jablko jsem zbaštil ještě na Rotpleiskopfu, jen tu poslední krabičku rýže jsem si šetřil. Nyní sedím na Oberer Sattekopf a pod sebou vidím Fiss. Dokonce vidím i můj dům a nic mi nebrání jít odsud rovnou dolů po úzké horské pěšině, nebo se projít na Schönjoch a odtud pokračovat dále po široké cestě. Já si však předsevzal dojít až na Frommeskreuz na Matekopf, kde jsem doposud nikdy ani nebyl. Po jídle se tedy zvedám, nasazuji si čelovku a za stále většího šera pokračuji dále.
Slunce zašlo, je černočerná tma a já stále šlapu po hřebenech hor. Můj cíl je v nedohlednu. I stezku pod svými nohama sotva vidím a čas od času musím nakouknout do map, jak dalece jsem se ji vzdálil. Čtvrt hodiny před devátou však dosáhnu svého cíle a přicházím na Matekopf. Nasvítím si tedy kříž, nafotím důkazní materiál, že jsem zde byl a dávám se hledat cestu dolů. I když mám čelovku, je to až po horskou restauraci FrommesAlp zhruba v polovině cesty opravdu boj. Stezku skoro nevidím a když jo, tak se kříží s cestami místního Bikeparku. Až v lese stává se má stezka jistější a jakmile stanu při FrommesAlp, můžu si konečně oddychnout, nebo odsud opět pokračuji cestami, které dobře znám a které jsou mi i viditelné.
Krátce po desáté tak přicházím do naší oblíbené hospody Marende. Vyjímečně tady není nikdo známý, ale aj tak si dávám za odměnu pivo a dám se do řeči s barmanem. Závidí mi.
