Großbergspitze a anabáze mého kolene

Brzy ráno tak nasedám na autobus a vydávám se do obce Zams, odkud hodlám pokračovat dále. Cesta autobusem zabere tři čtvrtě hodiny, a tak si alespoň ještě schrupnu a trošku se dospím. Když už jsem konečně na místě, nastává krátké bloudění ulicemi města a následně hledání stezky do skrytého světa horských luk a stovek skalistých vrcholů. Jak jsem psal výše, Lechtalské Alpy jsou skutečně odlehlé a pokud na ty kopce pohlíží člověk z Zamsu, vůbec by ho nenapadlo, že tam nějaká stezka vůbec vede. Nevidíte nic než kolmé skalnaté stěny. A přesto tam jedna nenápadná stezka vede.

Ocitám se na konci obce a prudce zabočuji doprava, minu kapličku a dále pokračuji úzkou stezkou mezi stromy nad hlavní silnicí. Tu nakonec přecházím, poněvadž cesta pode mnou mizí v tunelu, a ocitám se na dlouhé štěrkové silnici táhnoucí se od neznáma do neznáma. Brzy ji však opouštím a dávám se úzkou lesní stezkou prudce vzhůru. Na samém začátku si ještě přečtu výzvu turistům, aby z ní odhazovali velké kameny, které se kutálí z hor a pomohli tak zachovat stezku i do budoucna. Chytré, každý chodec se tak sám přičiní o údržbu stezky, která by za jistých okolností mohla zaniknout pod vším tím kamením.

Stoupám vzhůru, prašná stezka se neustále klikatí, když tu náhle přicházím na malou loučku na skalistém ostrohu tyčícím se nad městem Zams. Je zde i lavička a tedy ideální místo pro snídani. Pojím, chvilku si posedím a pokračuji dále, cesta stoupá vzhůru skalami přes velké kamení, když tu náhle prudce zatáčí doprava a relativně mírně pokračuje lesem. I ten však posléze opouští a člověk snad hodinu, možná i dvě pokračuje po stezce vytesané na okraji skály. Člověk má tak kamenitou stěnu po své pravici a po levé ruce naopak hluboký sráz. Žádné extra výhledy, ale i tak to má své kouzlo. Nakonec chodce však právě tato stezka dovede do úplně nového světa hor, odkud se může vydat více směry. Jako první takové rozcestí můžeme označi Untere Lochalm, odkud se dá pokračovat například na Silberspitze, Württembergerer Haus nebo naopak dál jen dál do neznámých horských končin, kde se nejrůznější stezky protínají. 

Já si vybírám cestu směrem na Württembergerer Haus, kde jsem během mého předchozího nezdárného výšlapu hodlal nocovat a už za vstřícný přístup a pochopení, že jsem cestu tenkrát nezvládl, zvažuji, že se zde zastavím a dám si něco k jídlu nebo alespoň pivo, pokud to čas dovolí. Ještě chvíli tak pokračuji lesem, ten však náhle jako mávnutím kouzelného proutku končí a mi se konečně otevírá nový svět hor, skal, luk a nesčetných vrcholů. Pohled nazpět a uvědomění si, jakým "průsmukem" člověk mušel kráčet, aby se sem vůbec dostal, mají také své kouzlo.  

Ano, je to opravdu neskutečná nádhera. A po dlouhém pochodu relativně mírným terénem člověka opět čeká stoupání, které je tím prudší, čím blíže je Württembergerer Hausu. Už je poledne a já ho mám stále před sebou. Chci-li stihnout ještě nějaký vrchol a vrátit se do Zamsu tak, abych stihl poslední autobus, a obojí bych opravdu rád, tak mám co dělat. Proto nakonec opouštím od plánu posedět si zde a pokračuji dále. Nekonec opouštím i stezku a stoupám napříč svahem, abych si ukrátil čas. Mé kroky mne nakonec dovedou zpět na zbytečně zacházející stezku. Vezmu ji tedy a pokračuji vpřed. Pěšina je mírná a míří do skal, kde mne zjevně čeká dost náročný výstup přes lany jištěné úseky. Když pohlédnu do map, vidím, že se nemýlím.

Nakonec se usadím na kameni hned vedle horské strouhy, ze které okamžitě čerpám vodu. Mám neskutečnou žízeň, a tak se z počátku nepřemáhám ani filtrováním. Však tady v těch skalách do ni kráva jen těžko nachčije. Voda však není hlavní důvod pro mé zastavení. Poledne už dáno minulo a můj žaludek zeje prázdnotou. Mám-li mít dostatek sil na další cestu, chce to spoustu sacharidů a tedy přichází čas pro mou cestovní krabičku s rýžovým pokrmem.

Poobědvám, pokochám se výhledy a pokračuji dále. Z počátku šlapu ještě chvilku více méně po rovině, i když sama stezka je úzká a krkolomná, záhy mne však čeká soupání štěrkovým terénem a záhy i úseky přez skály jištěné lany. A tady snad poprvé za celý den potkávám v protisměru slézající skupinu turistů, z nichž jeden vypadá jako mladý Michal Suchánek ve filmu Sněženky a machři. Mno, tihle moc zkušení nebudou, páč jim to nic moc nejde. A poněvadž je to lanový úsek a žádná jiná cesta vzhůru nevede, musím si postát dole a čekat.

Trojice je konečně dole a já můžu pokračovat. Hádám, že se vyšplhám nahoru rychleji, než to oni slezli dolů, ale je to jen odhad, na kterém moc nezáleží. Však nejsme na závodech, ne? Ještě chvíli pokračuji takovým terénem a ačkoliv jsem čekal, že čím výše budu, tím náročnější terén mě čeká, opak je nakonec pravdou. Ano, jsou zde skály a kameny, ale cesta je stále mírnější a já se náhle ani nevím jak ocitám na vrcholu Großbergspitze. Nádherné místo. Jsem nadšen! A ty výhledy? No co si budeme, krása střídá nádheru.

Opět se pokochám výhledy, spravím pár fotek a valím po stezce dále. Ačkoli mám to nejhorší za sebou, čas se stejně nebezpečně krátí, a tak přidávám do kroku. Nezbývá než jen bezpečně seběhnout zpátky. Před sebou mám však ještě pár kilometrů téměř po rovině na jedné z vysokohorských stezek, než opět začnu sestupovat. K mému překvapení však záhy narazím na rozcestník, který mne navádí rovnou dolů po mé levé ruce. Chvíli zvažuji, koukám do map, kde tato trasa zaznačená není, pak opět pozoruji stezku, která se mi ztrácí a opět nahlížím do map. Nakonec se rozhodnu, že nebudu nic riskovat a budu pokračovat dále v před. 

Před sebou mám jasně viditelnou úzkou stezku táhnocí se stále rovně po úbočí kamením posetého strmého svahu. Není to nic složitého ani náročného. Prostě přímá stezka, která se má až někdy po víc jak dvou dalších kilometrech stáčet opět dolů a přivést mne zpět do údolí. Ženu si to tedy svižným krokem, chvilku běžím, chvilku klušu, když si náhle povšimnu, že v protisměru kráčí další trojice turistů. Za celý den už druhá, je tu panečku rušno!
Ačkoli nejde o nijak zvlášť náročnou stezku, přeci jen se terén po obou stranách svažuje, a tak občas zvednu hlavu, abych viděl, jak jsou chodci daleko a zda jim budu mít kde uhnout. A právě v jeden takový okamžik, sotva zvednu hlavu a pohlédnu vpřed, nešťastně došlápnu na nějaký uvolněný kámen, ten se smýkne, kotník se mi málem zvrtvne a já dopadám oběma koleny na kamení. No co byste čekali, je v nich díra a hned z toho valí krev. Nic vážného, říkám si však. To za chvilku rozchodíš. A právě když se zvedám, pocítím v levém koleni tak prudkou bodavou bolest, že si okamžitě pomyslím: "Tam je něco špatně." Zkusím však udělat pár kroků a vše se zdá být v pořádku. Dokonce odmítám i nabídky pomoci od protichodců. Jediné, o co je poprosím, je trocha desinfekce na rány. Pak už však vesele celkem svižným tempem šlapu dále.

Jak dlouho? No, zhruba ty dva kilometry, které mám ještě před sebou po rovince s občasným velice mírným stoupáním. Pak ovšem přichází bod zlomu, kdy stezka prudce zatáčí do leva a ještě prudčeji klesá. Sotva udělám první krok, mým kolenem proletí tak šílená bodavá bolest, až si z toho tak nějak instinktivně sednu na zadek. "Co to sakra bylo?" ptám se sám sebe. Opět vstávám a pokouším se udělat další krok. Bolest se však okamžitě ozývá opět a s každým krokem je to spíše horší.

Po pouhých pár krocích si opět sedám, tentokrát dobrovolně a přepadají mne pocity zoufalosti. Ještě dlouhé nedozírné kilometry musím šlapat tímto terénem stále dolů, než se krajina umírní, a další kilometry, než opět stanu při Lochalmu, kde jsem narazil na první rozcestí, a odtud opět další a další kilometry, než vůbec spatřím střechy civilizace. Dvanáct kilometrů a já nejsem schopný pořádně udělat krok. Mám však v batohu nějaké obvazy, a tak to aspoň stahuji a dávám se na velice obtížný a bolestivý sestup. Že poslední autobus do Fissu nestihnu je mi už jasné, ale pořád je tady šance dojet aspoň dolů po horu. Okamžitě píšu kolegovi, zda by pro mě případně mohl potom někam dojít. Právě v čas, neboť už si chtěl otevřít pivo.

Zvedám se tedy a v doposud nepoznaných bolestech se dávám na sestup jednou z nejkrkolomnějších a nejstrmějších stezek, jaké jsem doposud šel. Když pak narazím na další z úseků jištěných lany, jsem z toho doslova nadšen. Ach můj bože, co já jsem komu udělal?

Snad po víc jak hodině konečně docházím mezi první zeleň a záhy mne opět čeká úsek po rovině lesy a loukami podél potoka. Bolest se sice mírní, ale už si nejdu tak bezstarostně, jako ty dva kilometry, než jsem začal klesat. Abych pravdu řekl, sestup mi dal opravdu zabrat a s kolenem nyní sotva hýbu. Scenérie, které se mi na mé cestě nabízí, jsou však opravdu skvostné.

Šlapu si to loukou, snažím se na svou bolest nemyslet a dokonce opět nabírám rychlost. Po nějaké době přecházím dřevěný můstek přes potok a nořím se ve stínu lesa, který opět opustím, až když přejdu zpět před Lochalm. Tou dobou dokonce už uháním tak rychle, že za mnou místní provozovatel volá, kam tak běžím. Jo, takto mírným terénem už to jde celkem krásně.

Záhy přicházím na onu předlouhou cestu táhnoucí se po skalní římse a na bolest téměř zapomínám. Nasazuji si tedy sluchátka a pouštím si audioverzi Pán prstenů a poslouchaje tak vyprávění prastarého Stromovouse o dávných časech, entech a entkách tak k večeru přicházím až nad onen plácek, kde jsem toho dne snídal.  

Než k němu dojdu, čeká mne však opět krátký sestup kamenitým terénem a bolest se opět ozývá. Nakonec zde však dojdu a ještě se stihnu pokochat pohledem na večerní Tschirgant z dáli. Jde o na první pohled nezvykle ostrý vrchol, kdo se tam však vyšplhá, zjistí, že nic není jak vypadá a pouze záleží na úhlu pohledu. A ten úhel z něj téměř ze všech stran prostě tvoří špici.

No nic, není čas ztrácet čas. Z posledních sil zdolám poslední sestup a záhy už si to pajdám velice svižným tempem ulicemi Zamsu. Dokonce zvažuji, zda neskočit do místní nemocnice, ale nakonec ten nápad hážu za hlavu a mířím na zastávku, odkud mi záhy jede jeden z posledních autobusů směrem na Nauders. Svezu se jím a cestou vystupuji v Riedu, kde už na mě čeká kolega. Jsem mu opravdu vděčný.