Spontánní výstup na Glanderspitze
Byl listopad a já opět trčel v Tyrolsku, kde jsem na sobě pracoval a očekával začátek zimní sezóny. Zima se však letos překvapivě ozvala o něco dříve a mnohé kopce byly zasypány sněhem. I přesto jsem si tak dvakrát do týdne našel čas, abych se kamsi podíval a to pokud možno někam, kde to neznám. A právě nedělního večera jsem se rozhodl, že v pondělí brzy ráno nasednu na autobus, dopravím se na nádraží Landeck-Zams, kousek se projedu vlakem a pokusím se nějak dojít až na Steinsee. Ano, toto byl plán. Když jsem však projížděl údolím a viděl hustá oblaka nezvykle nízko halící pohled na nebeskou klenbu, náhle jsem se rozhodl dát znamení řidiči a vydal se kochat se úžasnou ranní inverzí a posléze pokračoval až na Glanderspitze.
Je pondělí půl šesté ráno a já vstávám. Ano, opravdu tak brzy, neboť se dneska hodlám projet prvním autobusem na Landeck-Zams Bahnhof, zde přesednout na vlak a pokračovat do obce Schönwies, odkud plánuji poměrně dlouhý výšlap na Steinsee, nebo aspoň tím směrem, kam až to půjde. Po nedávné cestě na Silberspitz však sněžnice zanechávám doma a opravdu plánuji jít jen tak daleko, jak to půjde. Abych pravdu řekl, moc mé sněžnice nemusím a nebaví mě se s nimi ani tahat na zádech, když je kolikrát pak nepotřebuji a když sestupuji stejně raději bez nich.
Vstávám tedy, chystám si jídlo, vařím čaj do termosky a před půl šestou už šlapu na autobus. Pohodlně se usadím a dávám se na cestu. Když však projíždím údolím a pozoruji nezvykle nízko položená mračna, něco mi říká, že vystoupat o něco výše, můžu se kochat překrásnou inverzí. No jo, ale kam? A chci se opravdu vzdát cesty do mi neznámých míst? Na druhou stranu jsem si právě včera večer někde na internetu pod fotkami krásné inverze postezkl, jak na tohle já nemám štěstí.
Přijíždíme na zastávku Eni-Tankstelle za obcí Prutz a nedá mi to. Nakonec se rozhoduji vystoupit právě tady a co nejrychleji vystoupat na vyhlídku při Naturparkahausu Kaunergrat. Dávám znamení řidiči, mé rozhodnutí však bylo tak rychlé a spontánní, že řidič zastávku už projíždí a zastavuje mi až kdesi na cestě mezi obcemi Fließ a Prutz. Nevadí. Otočím se a po hlavní silnici se vracím až na benzinku, kde si aspoň koupím kafe. Pak už však na nic nečekám a kvapným tempem se vydávám na cestu.
Z počátku šlapu po asfaltové silnici spojující ještě nějaké místní statky a samoty. Brzy ji však opouštím a lesní cestou pokračuji dále. Hustá mlžná oblaka jsou stále blíže a magicky pohlcují koruny stromů. Ano, přesně tohle miluji. Mlha a mračna převalující se na horách mají své mystické kouzlo. Brzy mne pohlcují a já hustou mlhou šlapu stále vzhůru. Opět nový druh magie přírody. Člověk šlape lesními stezkami a nevidí nic než nekonečnou bělobu, z níž postupně vykukují stíny a silulety přibližujích se stromů, hradeb lesa či osamělých chalup. Obzvláště jeden takový rozcochatý strom zaujme můj pohled.
Plavu si tak tím nekonečným mořem vzdušných par a jak by řekl Cimrmanolog: "Bloudíme v mlze." Záhy se však blížím k dalšímu osamělému hospodářství při silnici stoupající na Kaunergrat, mlha nademnou se viditělně trhá, vidím modrou oblohu i jasně zářivé slunce, jehož paprsky se blištivě odráží od sněhem zasypaných vrcholů. Ještě pár kroků a nekonečnou bělobu mám náhle za sebou. Jakoby ona sama sestupovala, zatímco já stoupám vzhůru. Jak říkám, matka příroda je neskutečná čarodějka a tohle je přímo jeden z nejvyšších kruhů její chvilkové magie lahodící oku i srdci.
Ocitám se na silnici a před sebou mám krátký mírný výstup mezi stromovými hradbami horského lesa. Sem tam se ještě nějaký obláček přežene mezi stromy či křovinami, ale jinak nic moc nevidím. Už se strachuji, že z inverze zase nic nebude, a tak přidávám do kroku. Je krátce po deváté a já konečně přicházím k Naturparkhausu Kaunergrat, odkud peláším na můstek vybíhají daleko nad údolí. Nemám čeho litovat. Jsem jen kosek nad oblaky halícími pohled do údolí pode mnou. Ty výhledy jsou naprosto skvostné a já je nepřestávám hltat a můj zrak se jich nemůže nabažit. Čas běží, já se kochám a snažím se nafotit tu nádheru. Nakonec však mlha v údolí začíná řídnout a vytrácet se do neznáma. Nevadí, už mám dost, a tak usdám a konečně se dávám do jídla. No jo, ale co teď a kam dále? Ještě nebylo ani deset, přece se nevrátím domů.
Sedím, prohlížím si okolní vrcholy a přemýšlím, kam by se dalo jít. Nakonec se rozhodnu pro výstup na GoglesAlm a odtud dále na Glanderspitze. Na Gogles Alm už jsem však jednou šlapal loni, kráčel lesními stezkami hlubokým sněhem a byl to vskutku náročný výstup. Proto se nakonec rozhodnu šetřit silami a dám se snadnější cestou vedoucí po široké silnici určené pro zásobování a místy, kudy v zimních obdobích vede sáňkařská dráha. Valná čast cesty mi tak utíká v pohodě, jen závěrečný úsek něčím, co považuji za zkratku, mi dá pěkně zabrat. Aby taky ne, vstával jsem celkem brzy ráno a dohání mne hlad. A není nic horšího, než když člověka na takovém výšlapu přepadne něco, co já nazývám stres z hladu. Samo tělo pak vzdoruje a odmítá jít dále. Tak jako tak jsem v čase mírně pozdního oběda při chatě. Je však zavřeno a tak si opět vytahuji svou krabičku s rýžovým pokrmem. Z ledničky si pak za pár drobných dávám Radler a doplňuji si zde i lahev s vodou. Spočinu déle, než by se asi slušelo a přemýšlím, jaké jsou moje šance vyjít až na vrchol. Nakonec si usmyslím, že budu šlapat kam až to půjde do tří a pak se otočím a pohodově se vrátím, abych stihnul poslední autobus. Jo, takový byl plán. Ale to bych to nesměl být já, abych se to nakonec nerozhodl hnát až na vrchol do posledních sil.
Z počátku šlapu po úzké zapadlé stezce, která je sotva vidět, ale je to stále rovina. I když se bořím do sněhu, který mé kroky dost zpomaluje a mne samotného dost vyčerpává, postupuji stále v před. Nakonec však musím odpočit a dát se na prudký výstup vzhůru. Už v létě by to dalo člověku asi dost zabrat, co teprve v zimě, kdy se člověk propadá místy až po kolena do sněhu. Ach bohové, co je tohle za zkouška? Plahočím se vzhůru, sýpu, nadávám, blázním až šílám, vzlykám a skuhrám, obrátit své kroky nazpět mne však nenapadne ani jednou a i když třetí už dávno minula, stále bojuji s živlem přírody. Vždyť ten vrchol se zdá po celou dobu tak blízko, tak proč na něm ještě nejsem? Co za zlovolná magie mi ho pořád vzdaluje?
Ja krátce před čtvrtou a já se totálně vyčerpaný ocitám na vrcholu. Nebo spíš téměř, neboť ke kříži mi zbývá ještě malý kousek po hřebeni. Ten však tvoří jeden šílený lavinový převis za druhým, a ačkoli jsem dost velký blázen, nejsem sebevrah. Těch pár kroků prostě musím oželet. K mé mrzutosti to ještě nevyzpitatelněji vypadá při pohledu na nedalyký Krahberg, odkud by se už dalo do Fließu sejít po široké lesní silnici. Tím tak padá další z mých plánů na možný sestup a nezbývá, než se navrátit stejně krkolomnou stezkou. Jo, tohle vědět, nechal jsem batoh někde níže a vyběhl si to celkem na lehko.
Neměl bych se zde příliš zdržovat, ale nedá mi to. Svačím, kochám se výhledy na okolní hory a kochám se rudě zbarvenou oblohou někde západním směrem. Nakonec však vstávám a vydávám se na cestu zpátky. Abych stihl poslední autobus mám necelé dvě hodiny času, a tak mám opravdu co dělat.
Mířím zpět na Gogles Alm, a i když sestupuji, ztrácím hodně času broděním se hlubokým sněhem a to přesto, že se pokouším šlapat do mých stop. Ztratím opravdu spoustu času a když už míjím Gogles Alm, obloha se šeří. Sněhu zde však podstatně ubývá a já můžu poklusem pokračovat lesními cestami a stezkami je spojující. Těch je zde však tolik, že se mé snažení dostat co nejrychleji dolů nakonec mění v celkem nepříjemné bloudění nekonecčným lesním labyrintem. Naštěstí není problém, který by v terénu nevyřešily naprosto úžasné a dokonalé mapy.cz. I přesto jsem na pochybách, zda ten poslední autobus ještě můžu stihnout.
Konečně opouštím les a stanu na rozcestí scházejícím dolů do Fließu a ke Kaunergradu. Kudy se dát? Co je blíž? A kde mám větší šanci stihnout autobus? Jak vlastně nyní jezdí ten náhradní minibus z Fließ na Prutz? Po chvilce váhání se nakonec rozhodnu vrátit stejnou cestou, kterou jsem přišel. Čeká mne sice chvilka mírného stoupání, ale nakonec to bude asi ta nejlepší možnost.
Míjím Naturparkhaus Kaunergrad a dobíhám ke statku, kde jsem opouštěl nekonečné vody mlh. Tou dobou už se však husté šero provázející mé kroky lesy proměnilo v černočernou tmu. Nasazuji tedy čelovku a rozhodnu se nedbat cesty klikatící se dolů. Prostě to beru po hodně strmém svahu porostlém trávou, přičemž místy nemá daleko úhlu osmdesáti stupňů. Co osmdesát, místy skáču jakoby z travnaté zdi tyčící se na klikatící se silnicí. Tu však okmžitě opouštím a pokračuji v tomto běhu sebevrahů. Vždyť z něčeho takového se nehoní ani ty velké kulaté sýry.
Konečně, mám to za sebou a před sebou už jen poslendí úsek lesem. Kašlu na nějaké vybájené zkratky. Nehodlám se někde zaseknout, bloudit ani se vracet. Prostě musím ještě více přidat. S čelovkou na hlavě a pro jistotu i mapami v ruce tak doslova sprintuji do údolí, že si kolikrát div nezvrtnu kotník. Neskutečný orientační běh, ale tak nějak mě to baví. Když se pak zjevím opět na benzinkou, kde je i autobusová zastávka, můžu konečně zvolnit. Nechápu, jak jsem to tak rychle zvládl, ale mám ještě spoustu času a i když dost zpomaluji, stejně mám téměř půl hodiny času, než přijede autobus. Na benzince si tedy kupuji pivo a doutníček, abych oslavil své vítězství nad další pokořenou horou. Jo, byla to hodně neplánovaná výzva, ale zvládl jsem ji bravurně. Mám na co být hrdý. Umět s ženskýma jako s horama, tak mám asi největší harém široko daleko.