Přes Telfskou soutězku až do Innsbrucku, aneb nejúžasnější jarní trek
Tohle chladné a deštivé jaro se chýlilo ke konci a s ním i předlouhý lockdown. To věstilo jediné. Co nevidět mi skončí půl roku volna a opět začnu pracovat jako člověk. Bylo mi jasné, že tolik času k dalšímu toulání už mít nebudu, a tak jsem chtěl využít ještě každého dne volna i toho mála pěkného počasí, kterého se tenkrát téměř nedostávalo. Navíc jsem pořád ještě měl platnou kartu pro ježdění po celém Tyrolsku, a tak jsem ji chtěl naplno využít.
Dalším z míst, která mi byla v té době k návštěvě doporučena, byla soutězka při městečku Telfs (nějakých 30km od Innsbrucku). A poněvadž mi v těch místech Bergfex hlásil pěkné počasí, rozhodl jsem se zamířit právě tam. Normálně by to byl snad výlet na jeden den, na tyto dny však vycházela neděle následovaná svátečním pondělím a mě bylo jasné, že první autobus nepojede a při cestování o dvě hodiny později jsem si nebyl jist, zda se zvládnu vrátit zpátky domů. Nakonec jsem si celkem narychlo naplánoval cestu po další z částí jakobské stezky z obce Mötz, ráno se navzdory nepřízni počasí narychlo sbalil a vyrazil na cestu plnou překvapení. Tohohle rozhodnutí opravdu nelituji.
Den 1. - K ovčárně nad soutězkou
Je brzy ráno a za okny je pořád temnotemné šero a slyšet šumění prudkého deště. Jak se den sune, deště neubývá a deního světla naopak nepřibývá. Blíží se sedmá hodina, autobus ves opouští osm patnáct a já se stále nemůžu rozhodnout, zda někam vyrazím. Počasí tomu vůbec nenasvědčuje. Lije jako z konve, stojím na balkóně a zničeně zírám ven. Déšť lehce ustává a doplňuje ho řádná chumelenice. Z oblohy padají velké těžké mokré sněhové vločky jedna za druhou. Lehám si na břicho do postele a nadávám. V tomhle počasí přece nikam nemůžu vyrazit. Opět čekuju předpověď počasí a rozhoduji se. Rozumný člověk by nikam asi nešel. Mi to však nedá a stejně se nakonec zvedám a na poslední chvíli se balím. Něco mne táhne ven. Něco mne tam volá. Nutí a tlačí. A i když tomu sám nevěřím, tak nějak cítím, že to bude úžasný výlet.
Rychle se balím, balím i jídlo, které jsem si naštěstí večer připravil, pro případ, že bych přeci jenom někam vypadl. Lijáku navzdory zdolávám kopec za barákem a pak klušu do centra obce, kde jsem jen minutu před příjezdem autobusu. Beru místo a mířím na mi za poslední měsíce už velice dobře známé nádraží, rychle přesedám na vlak a co nevidět mířím osobákem směrem na Innsbruck. Cesta je dlouhá, ale výhledy z okna jsou jako vždy skvostné a tak příjemně uteče. Kolem desáté hodiny se ocitám v Mötz na nádraží. Vystupuji tedy a dávám si rychlou svačinu, přičemž studuji cestu. Prvně se musím dostat ke kostelíku nad městem. Ten však není těžké najít, neboť vévodí rozhledu po okolí už z dálky. Jen jak se k němu promotat ulicemi obce? Ano, už to vidím. Sundávám tedy bundu, neboť začíná být pěkně teplo a vyrážím kupředu.
Podejdu dálnici, překročím Inn a už kráčím dlouhou hlavní ulicí malebné tyrolské vsi. Zanedlouho přicházím k obecnímu kostelíku se hřbitovem, u kterého musím zahnout doprava. Odbočím tedy a záhy opouštím obec i pevnou cestu. Přecházím na hliněnou stezku stoupající lesem. Není to žádný strmý výstup, ale pro vedro a dusno spojené s předcházejícím deštěm se stejně lehce zadýchám. I přesto se však za pár chvil ocitám na vrcholku s malebnou křesťanskou stavbou a nádherným výhledem do krajiny. Obloha už dávno není ponuře šerá. Ne! Nyní je jasně modrá a honí se na ni bílé mraky. Nádhera, hory mne milují a já je. Počasí mi opět vyšlo. Sotva jsem vyšel, vyjasňuje se.
Pokochám se tedy výhledem, nakouknu i do kostela a dám se na sestup k Svatojakubské cestě. Během pár sekund tak sbíhám na malé prostranství pod kostelíkem tyčícím se na skalní stěně. Ta je však vykutána a v jejich prostorách nachází se bezpočet křížů a svíček, obrazů ba i soch svatých a prostory jsou snad pojmuty jako několik kaplí. Velice zajímavé místo. Hned je mi jasné, proč jakubská stezka prochází právě tudy.
Nezdržím se zde však dlouho a co nevidět se opět nořím do lesa. Z počátku je cesta místy blátivá, ale jako nějakým kouzlem se posléze ocitám na suché pevné lesní silnici klikatící se po hřebeni podlouhlého kopce nad údolím kolem Innu. Tu a tam se stromy dokonce rozestoupí a naskytnou krásný výhled do krajiny nebo se dá z cesty naopak sejít na některou z vyhlídek na skále. Nejkrásnější pohled této části cesty naskytne se mi asi na malebnou podhorskou obec Stams.
Pokochám se tímto výhledem, opět se ztratím v paláci stromů a svižným tempem kráčím vpřed. Jsem nadšený a tuto cestu si skutečně užívám. Jen o pár chvil dále opouštím však les a ocitám se na rozlehlých loukách táhnoucích se po hřebenu tohoto podlouhlého kopce. Kráčím dále, po pravé ruce mám lesy ale jinak všude vidím louky, kam až jen oko mé dohlédne. Tu a tam se pasou stáda ovcí, o kus dále zase lamy či krávy.
Užívám si to a jsem nadšen. Nevím proč, ale na mysl mi stále častěji vyvstává vzpomínka na loňské putování Bílými karpatami podél Česko-Slovenské hranice. Aby taky ne, i tamní široké hřebeny se táhly ve výšce kolem tisíci metrů a tvořily je často rozlehlé louky. Jen ty rozhledy byly jiné. Zatímco tam jsem šlapal po hlavním hřebenu a kopce v okolí byly už jen nižší, tady kráčím obklopen skalnatými třítisícovkami, jejichž chladné kamenné vrcholy stále pokrývá jasně bílý sníh. Ty panoramata doslova vybízí ke krátké pauze, a tak usedám a chrousty obklopen si dávám krátkou obědovou pauzu. Už teď vím, že tohle bude ten nejlepší trek, jaký jsem během tohoto jara šel. Vždyť i tolik měsíců od ujití této trasy se mi tyto řádky píší doslova samy a vzpomínky a nálady na ten den doslova ožívají.
Najím se své směsi kuřecího masa s rýží a zeleninou, kterou jsem pro tentokrát celkem přesolil, pořídím ještě pár snímků a dám se na cestu dále. Celkem záhy otevírám branku ohrady pro krávy a nořím se do lesa, kde pokračuji příjemným chládkem lesního stínu směrem na Telfs, kterým hodlám projít až na začátek trasy zdejší soutězkou. Jsem však tak nadšen půldenním pochodem v přírodě, že vůbec nemám chuť kličkovat ulicemi rušného města a hledat cestu. Proto už cestou koukám do map, zdali se nenajde cesta kolem městské zástvaby. Ano, najdu ji. Vede lesem a městu se vyhýbá, přičemž se napojuje na onen Klammsteig na samém začátku. Paráda, je rozhodnuto!
Jak jsem však měl svůj oběd slanější, na křižovatce zastavuji a opět zvažuji, zda se dát na Telfs nebo onou lesní cestou. Vodu jsem totiž už vypil a je potřeba ji někde doplnit. Koukám do map a koukám, kde by se dala sehnat voda. Ještě před Telfs je banzinka, ale ani tam se mi zrovna dvakrát nechce. Nakonec si všimnu zdroje pitné vody cestou a tak je o mých dalších krocích rozhodnuto.
Vstávám tedy, hodím si na záda batoh a stáčím své kroky vlevo vbok. Cesta se svažuje a míří k hlavní silnici, kterou musím překročit. Ještě než k ní však dojdu, narazím na ohradu s pasoucími se krávami. Nevím proč, ale sotva mne některé zmerčí, opět se rozeběhnou za mnou. Počkám na ně tedy, pozdravím se s nimi, podrbu je za ušima a dám se na cestu dále.
Po pár krocích překračuji hlavní silnici vedoucí mezi lesy a přejdu na úzkou pěšinu stoupající někam do lesů. Kráčím po ni a za včelími úly se napojím na širokou lesní cestu, po které kráčím k v mapě vyhlídnutému zdroji pitné vody. K mému překvapení je to taková ta studna nad korytem pro krávy, k mé smůle je však zdroj zjevně už delší dobu vyschlý a nedostal bych z něj ani kapku. Nezbývá tedy než spolehnout se na potok vedoucí soutězkou. K té však teprve musím dojít.
Kráčím tedy dále, potkám pár koňáků, v lese zaslechnu hodně nervního dřevorubce, kterému padají stromy úplně jinam, než by si přál a kterého při jeho počínání pozoruje jeho vyděšená žena, minu také idylickou zahrádku, kde si nějaká babička pěstuje zeleninu a přebírá plevel, zatímco si její pes vesele hraje, až nakonec dojdu na rovnou pěšinu vedoucí podél potoka, za nímž je mezi stromy možno vidět budovy Telfsu.
Zahnu tedy a dám se proti proudu, kráčím lesem, místy stoupám a co nevidět jsem u fabriky na kovy Thöni, nad kterou se majestátně tyčí skalistý vrchol pokrytý sněhem. Ano, právě tady někde začíná můj výstup Telfskou soutězkou, který by byl normálně jednodenním výletem. Nyní je však již pozdní odpoledne, já mám v sobě už i odpolední svačinu a ještě nějaké kilometry před sebou. Květen se však chýlí ke konci a do slunce západu je tak celkem daleko. Není teda proč se stresovat.
Má cesta vede dále přírodou podél horského potoka, který příjemně zurčí a doslova vybízí k doplnění lahví. Však kde jinde budu mít příležitost doplnit vodu, než tady, říkám si. Na příhodném místě tedy sejdu ke korytu tohohle bělavého toku a doplním si svou filtrační láhev jakož i petlahev na rezervní vodu, kterou pak můžu svou filtrační láhev kdykoli doplnit a dám se na výstup výše. Dlouho kráčím vzhůru podél vody valící se z hor dolů a fotím drobné vodopády, místy je stoupání přijemné, jindy naopak prudké, přecházím dřevené můstky, jaké jsou u nás podél bílé opavy, až se přede mnou objeví dřevěné schodiště nabité do skály. Právě pod ním je i jedno z mnoha míst, kde jsou menší splavy, které se pokouším zachytit v celé jejich kráse.
Ztratím zde dost času a stejně asi nepořídím fotku, se kterou bych byl úplně spokojen. Přesto však vstávám a pokračuji v cestě. Vystoupám na skálu a šlapu dále. Tok nechávám nyní po své pravé straně hluboko pode mnou. Jdu po úzké pěšině lesem, na jedné straně se sráz tyčí vysoko nade mnou, na straně druhé mizí kdesi pode mnou, jdu jako okouzlen a dále se nechávám očarovávat výhledu přede mnou i za mnou, až málem zakopnu a sjedu dolů. Tu se vzpamatuji a dávám si větší pozor kudy a kam šlapu. Netrvá dlouho a přede mnou se objeví dlouhý vysutý most. Už z popisu trasy jsem o něm věděl a tak jsem se na něj i těšil. Dojdu tedy do jeho poloviny a zkusím zapružit - celý most se dá do pohybu. Pecka!
Není však čas, ztrácet čas, a tak si pořídím opět pár snímků a dám se dále. Za mostem začíná cesta opět prudce stoupat lesem a klikatit se, až dokud opět vrstevnicím navzdory nevystoupám nad tisíc metrů nad mořem. Tady si teprve dávám pauzu a kochám překrásným výhledem na protější hřebeny hor. Okousek dále je dokonce i jakási dřevěná budka s lavičkou, a tak si ii ukládám do paměti pro případ, že bych na plánované nocleziště došel až příliš brzy, nenašel ho a nevěděl kde hlavu složit nebo se naopak přihnaly letos tak časté noční deště a já lažel někde venku pod širým nebem. Pod srázem pode mnou je pak široká lesní cesta vedoucí neznámo odkud, neznámo kam. A přesto bych s ní mohl následujícího dne shcázet, kdybych nebyl vůl a neudělal si to složitější. Ale o tom až o mnoho řádků níže.
Opustím toto místo a dám se dále. Cesta vede úzkou lesní pěšinou krytou ve stínech stromů. Všude kolem mám jasnou zeleň a voní jarní květena. Opět jen krásná jarní příroda, kam až oko dohlédne. I navzdory četným setkáním s jedinci i skupinami vracejícími se dolů a podivujícím se, kam tak k večeru šlapu s velkým batohem, si užívám klidu lesa, přírody, nádherných míst a tak nějak jsem opět rád, že jsem se na tuto cestu dal. Jaký nečas panoval ráno jsem už dávno zapomněl. Svět je najednou krásný a v naprostém pořádku.
Po nějaké době začíná les řídnou a rozprostírat se po širokých lesních loukách, až dojdu na štěrkovou cestu. Tou se tedy dám a brzy přicházím k Strasßbergerhausu, kde bych si být testovaný proti Covidu mohl dát snad i pivo a něco k snědku. Ani jedno však nejsem, a tak si pouze doplním vodu ve zdejší studni, poklábosím se zde sedícími cyklisty a kráčím dále. Jeden má však naprosto šílený akcent stříknutý snad nějakou vadou řeči, takže mu nerozumím ani slovo. Nezbývá, než se usmívat a přikyvovat.
Opustím toto prostranství a opět se nořím do lesa, kudy vede nezpočet cest, já však kráčím spíše podél potoka. Místem, kam chci dojít a posléze se otočit na Schäferhütte, kde bych rád přespal, je Alphaus. Docházím však na křižovatku cest a netuším, kudy jít dále. Obě cesty vedou na Alphaus, já však netuším, která bude lepší. Naštěstí mne však míjí jakýsi běžec a ptá se mne, kam mířím. Když mu sdělím své dilema, poradí mi. Jedna cesta je obyčejná štěrková cesta, kterou běžně jezdí auta se zásobováním na Alphaus a Alphütte, druhou cestou dojdu na úzkou stezku pouze pro pěší, která navíc vede krásnou přírodou.
Poslechnu tedy neznámého běžce a pokračuji dále rovně až náhle dojdu na úzkou lesní pěšinu vedoucí podél potoka. Náhle se mi vybavuje nedávné putování po římské stezce Fernpassem, s úsměvěm na tváří tudy tedy kráčím vstříc slábnoucímu slunci a kdykoli se neskytne něco jako vodopád, snažím se ho vyfotit, až z toho mám nakonec mokro v botách. Kde se ta má vášeň pro jejich focení bere vážně netuším.
Po nějaké době opět opouštím les a ocitám se na ploše známé jako kamenné moře. Nedivím se. Stromy postupně ustupují a já kráčím nedozírným polem balvanů a kamení vstříc zlatavému slunci. Úzká pěšina se klikatí jako labyrintem mezi šutry a naskýtají se mi stále krásnější výhledy. Nastává vlahý večer, nedaleko mne šumí bělavá strouha a já cítím, jak mne ono zajímavé místo nabíjí energií a touhou po zážitcích i dalším putováním. Ačkoli jsem původně plánoval vystoupat touto soutězkou pouze vzhůru a dalšího dne se navráti do Telfs na vlak a jet domů, nyní už se mi míhají hlavou myšlenky, že bych měl dalšího dne pokračovat ve svém toulání dále. Otázkou ovšem zůstává kudy a kam a kde a jak si za státního svátku doplním zásoby na další den, se kterým jsem nepočítal. Teď ovšem není ten správny čas si něco takového promýšlet a zdržovat se, a tak vesele a pln pocitů neskutečné svobody pokračuji dále.
Zdolám tuto zajímavou kamenou pláň a ocitám se na křižovatce lesních pěšin. Zatímco jednou bych šel přímo k Schäfehütte značené v mapě jako turistický přístřešek, další stoupá k Alphausu. Ačkoli se už zlátnoucí slunce sklání k vrcholkům hor, rozhodnu se pro výstup úzkou kamenitou pěšinou. Chvíli stoupám očarován dechberoucími výhledy, až se opět ponořím do temnoty lesa. Nekráčím jí však dloho a co nevidět se ocitám jen kousek pod chatou, od které se line veselý smích a především pak vůně čočkové polévky s uzeninou. Okamžitě na ni dostávám chuť, nejsem však testován a tak mám smůlu. Minu tedy chatu, pozdravím se s veselým osazenstvem terasy a jdu se pokusit toulat lesy dále. Netrvá však dlouho a má stezka mizí pod chladným bílým sněhem. Shodím tedy batoh na zem a takto odlehčen kráčím hledat nějaké další výhledy. Marně však, všude kolem je les a stezky halící sníh. Nekonec mi nezbývá, než se lehce zklamán vrátit. No jo, jenomže u kterého stromu jsem já blbec nechal ležet ten batoh?
Mírně se zdržím, ale nakonec svůj ruksak najdu. Hodím si ho tedy na záda a kolem Alphausu se vracím zpět, čímž si vysloužím podezřelé pohledy zde sedících jakož i otázky, zda něco hledám. Nehledám nic, usměju se a pozorován zvědavýma očima raději opět mizím v lese. Kus se vracím stejnou stezkou, kterou jsem přišel, když tu se mi naskytne neopakovatelný výhled na dokonale ploché údolí táhnoucí se do neznámých dálek pod hřebeny bíle zasypaných hor. Nemůžu z té nádhery spustit oči, pořizuji jeden snímek za druhým a když o pár kroků dál narazím na dřevěnou lavičku, které jsem si cestou vzhůru nevšiml, s radostí se na ni usadím a se zasněným pohledem do modravých dálek vytahuji kus salámu a tmavého pečiva a přikusuje k tomu všemu papriku povečeřím.
Připozdívá se však, slunce mizí za horami, světlo se z hor vytrácí a s nastupujícím šerem se i ochlazuje. Hodím tedy na záda batoh a vracím se k horské strouze, kterou musím překročit. Nešikovně však šlápnu do vody a tak dále šlapu s mokrou ponožkou a čvachtající botou.
Vystoupám takto na úzkou stezku vedoucí na protějším svahu klenoucím se nad kamenitým korytem a jsem opět očarován pohledy, které se mi naskytnou na protější hřebeny i na krajinu kolem mne. Vskutku nádherná panoramata, které přímo vybízejí ke snění a brzdí krok poutníka obdivujícího tvary a barvy zdejších hor. Vysoko k obloze se pnou kamenné štíty roztodivně tvarovaných hor, obloha je podbarvená podvečerem a mraky získávají vínovější nádech, zatímco lesy kolem mne zdobí mnohdy růžovějící květy. Je to jako jakási kouzelná pohádková říše.
Ačkoli je těžké tyto výhledy opustit, brzy se nořím do lesa, kudy opět kličkuje nezpočet úzkých stezek, z nichž mnohé jsou určeny snad pro sjezdy na horských kolech. Prvně se v nich zamotám, nakonec však opět sejdu na širokou lesní cestu, kterou pokračuji dále. Zanedlouho se les rozestoupí a já si všimnu místa, které je mi dost známé z fotek v mapách. Ano, Schäferhütte, neboli Ovčákova chalupa. Tady jsem dnes v noci doma!
Přistupuji tedy k chalupě zaznačené jako turistický přístřešek a prohlížím si ji. Obejdu ji a ocitám se u vstupu na terasu s lavičkami a stoly. Zbytek chalupy je však uzavřen. Usedám tady tedy a začínám zkoumat mapy, kam bych se následujícího dne mohl vydat dále a zda mám vůbec kde dokoupit potraviny během svátku. V Telfs jsou nějaké benzinky a ty to jistí, ale třeba se mi poštěstí narazit na něco lepšího. Teď ještě vyřešit kudy a kam dále. Po nějaké době si všimnu, že na okraji Zirlu je klášter ke kterému z Telfs dojdu další z jakubských stezek. Vzhledem k tomu, na jak moc církevním místě jsem svou pouť započal, mi to přijde celkem symbolické, a tak je o dalším cíli mé cesty rozhodnuto ... tedy prozatím, neboť zítřek přinese naprosto neočekávaný závěr cesty.
Když zvednu hlavu od map, vidím, že všude kolem už je tma a mezi stromy je vidět rudá obloha. Okamžitě popadnu foťák a vyběhnu ven. Kdesi naproti vidím zasněžený vrchol zbarvený do ruda a být o něco výše, snad najdu i krásný výhled. Nyní jsem však v lese, a tak je výhled na tu nádheru dost omezen. I přesto se mi podaří udělat alespoň jeden snímek zachycujcí kouzlo večera. Pak už však rychle zalézém za zdi zimní terasy a rychle se soukám do suchých termo hader a částečně zalézám do spacáku, neboť s odchodem posledních paprsků denního světla rázem začalo skutečně mrznout. I když mi to přijde zvláštní, tak se nakonec rozhodnu zůstat v pohodlí přístřešku plného bobků drobných hlodavců a přespím právě zde. Však i ve starých srubech, kde jsem ještě jako malý Zálesák spával, se to mnohdy myšmi jen hemžilo a kdo si řádně neuzavřel batoh byl ráno bez jídla. Já toho jídla však už moc nemám. Do plastové krabičky si tedy namíchám svůj pohankový mix a zbytek vloček rozsypu na druhé straně. Tak nějak doufám, že mi pak dají hlodavci pokoj a zůstanou na opačně straně příštřešku. Pak už si však lehám na poměrně měkou lavičku a pomalu usínám. Ještě krátce před usnutím však zaslechnu v trámech pod střechou šelest. Zjevně plh, usměju se a rozpomenu se na svůj nocleh na Rudolfově kameni, který se mnou také obýval tento noční veverčák.
Dobrou noc tedy ...
Den 2. - Jenom do Zirlu a pak ještě dále
Když se probudím do mrazivého rána a konečně vysoukám ze spacáku, čeká mne milé překvapení. Navzdory velice chladné noci mi vyschnuly večer navlhlé boty. Obuji se tedy, posadím se a za raního šera se balím. Mám před sebou totiž pěkný kus cesty a předpověď počasí nevypadá kdoví jak slibně. Jak se tak však balím, náhle mne vyruší jakási rána za mými zády. Rychle se otočím, nic však nevidím. I přesto však rychle vyběhnu za chatu a co nevidím. Pod oknem leží zkroucené káně a celkem nechápavě koulí očima. Blbec nevidělo sklo v okně za mámi zády a narazilo. Vzápětí se však vzpamatuje, celkem rychle se obrátí a pár mávnutími křídly zmizí kdesi v lese. Aspoň že tak, alespoň mám o starost méně a nemusím řešit zda někam volat ochráncům. Jen jednu věc nikdy nepochopím. Proč sakra mělo potřebu letět právě tudy a do boudy, v níž sedí člověk?
Vrátím se ke svým věcem a dobalím je, hodím si batoh na záda a sešeřelou lesní krajinou skrytou pod těžkými mraky se vydávám hledat cestu do Telfs. Nerad se však vracím stejnou cestou, kterou jsem přišel, a tak si vyhlídnu jinou. Tak jako tak se však prvně musím někudy vrátit k Strasßbergerhausu, kde jsem včera doplňoval vodu a až odtud pokračovat dále.
Dám se tedy úzkou lesní pěšinou a během pár chvil opět sestupuji na širokou lesní cestu objímající svah kopce a opět nabízející úchvatné výhledy na protější kopce. Už během včerejšího jasného večera jsem si zdejší místa zamiloval a ani šero a chlad jim neubírají příliš na kráse. Zasněn a očarován pokračuji dále a náhle scházím u potoka, podél něhož jsem předchozího večera stoupal vzhůru. Překročím ho a ocitám se jen nedaleko rozcestí, kde mi včera radil s cestou neznámý běžec. Zpětně mu v duchu poděkuji za skvělou radu, kudy směřovat své kroky.
Netrvá dlouho a brzy jsem u Straßberghausu. Není zde ani živáčka a vše objímá až magické lesní ticho provázené lehkým šuměním větru. Doplním si tedy vodu ze zurčící studny a kolem kapličky pokračuji dále, přejdu louku, přes kterou jsem předchozího dne vystoupal od soutězky a po pevné široké cestě pokračuji ještě nějaký ten čas stále rovně.
Nechci po silnici však kráčet po celou dobu a dle map by měla do města vést úzká lesní pěšina. Jednu míjím, je dokonce i popsána a udává směr na Telfs, dle map.cz zde však tato pěšina není a má cesta by se měla nacházet o něco dále. Odbočku tedy ignoruji a kráčím ještě kus v před, když tu zjistím, že jsem svou odbočku minul. Vracím se tedy a rozhlížím se. Nejsem si vědom, že bych něco minul. Tu si však všimnu úzké téměř zarostlé pěšiny. Ano, to by měla být má cesta. Chvíli váhám, zda jít tudy nebo se vrátit na značené rozcestí. Má důvěra v mapy.cz mne však nakonec přesvědčí, abych pokračoval dále. Jak záhy zjišťuji, velká chyba. Pokud zde někdy vedla cesta, je už dávno neužívaná. Na mnoha místech se ztrácí, leží přes ni spadané stromy, místy se kutálím po srázu či bořím do bahna a celkově se cesta mění v nekonečnou překážkovou dráhu. Nepropadám však zoufalství a s hlubokým ostravským reptáním a humorem mi vlastním pouze nadávám:
"Kdyby někoho zajímalo, proč se pořád musí zachraňovat nějací Češi v Tatrách či Alpách, můžou za to mapy.cz, které zaznamenávají každou jelení stezku, cestičku, kterou si ve středověku vyšlapal nějaký potulný mnich nebo prostě místo, kterým náhodu proběhlo více kamzíků."
"Jako dost vole, si to už aktualizujte. Jako jo, člověk do cíle dojde, ale je to past vedle pasti, tu mokřad, tam sesuv, tady polom, tam zas útes, tu totální les bez cesty. Voe, prý jsou to jen dva kiláky, za dvacet minut jsem na druhé straně. Ani za kokot!"
"Už když kolikrát něco takového lezu a vidím v bahně stopy, řeknu si: "A, tudy šel nějaký Čech s apkou od Seznamu." Místní by tama totiž nešel ani za hovno. Ale mapař od seznamu si řekne: "Hele, tudy šly krávy!" A druhý mu odvětí: "Tak to je slušná prasárny, to záznamenáme!"
Ještě chvíli tak bojuji s nástrahami přírody, když tu si povšimnu dole se klikatící silnice. Ano, je to ta cesta pod srázem, ze kterého jsem se včera kochal pohledem na protější kopce, když jsem zdolal Telfskou soutězku. Paráda, jsem nalezen. Opouštím tedy pěšinu a přímou čarou z kopce dolů mířím lesem právě tam. Během pár sekund jsem na ní a zanedlouho se ocitám nad onou fabrikou na okraji města. Ještě vymyslet kudy ji obejít a ocitám se na ulici.
První etapu a první dobrodružství tohoto dne tak mám za sebou. Teď už jen vymyslet, kde obstarat něco k jídlu a pak hurá dále. Bloudím tedy ulicemi sídliště na okraji města, tu a tam špatně zahnu. Jak říkám, nejvíce času vždy zabere snaha vymotat se z ulic lidských osad. Než-li se octinu v centru, je devět a já usedám na autobusové zastávce a dávám si svou klasickou tuláckou snídani - studené vločky smíchané s tekutinou ještě za večera a k tomu kus ovoce. Pak vstávám a s pohledem upřeným do apky se vydávám hledat benzinku. Přicházím k první a čeká mne zklamání. Dá se tu leda tak natankovat, kus žvance zde však neseženu. Jdu tedy dále a věřím, že na Schellce pochodím o něco lépe. Ještě než tam však dojdu kráčím historickými ulicemi Telfsu, když tu si povšimnu řady lidí táhnoucí se přes ulici. Čistě ze zvědavosti tam zamířím a dobře udělám. Je zde totiž pekárna, kde si nakoupím dostatek jídla na zbytek dne - sladký šnek na svačinu, chléb obložený vejci k obědu a dokonce i kafe pro okamžité nakopnutí. Hurá, nyní můžu pokračovat dále.
Zamířím tedy k železnici, podejdu ji, minu kostel a ještě dopoledne opustím město a dám se na cestu lesy a loukami vstříc neznámým dálkám. Sotva se mi však začne Telfs ztrácet z dohledu, přižene se vlahý jarní deštík. No co, pokrčím rameny, počasí jsem si obědnal pouze do dnešního dopoledne. Co už, trošku zmoknu, stejně hodlám spát večer doma v suchu.
Co nevidět se opět nořím do lesa, tentokrát listnatého, a mezi jeho jasně zelenými mokrými listy se deru kupředu. Tu a tam narazím na nějaké spadlé stromy, jejichž silné kmeny však bez větší námahy přelezu a šlapu zase dále. Výhodou tohoto počasí je, že člověk tolik nežízní a dost šetří vodou.
Kdesi před Flauringem opět opustím les a kráčím dále podél louky, na níž se pasou ovce, které v těchto místech potkávám téměř všude. Na pozdrav tedy zabečím a dostane se mi odpovědi od vůdkyně stáda. Zabečím tedy opět a ona s bekotem vstává a pomalu kráčí za mnou. Ještě chvíli tu tak na sebe pořváváme v jejich jazyce a postupně se přidávají další a další. Až když vzburcuji zbytek stáda a dojde mi, že dále nedojdou a že asi vyhlíží spíše domnělou zaběhnutou ovci než mne, raději se klidím odtud. Na samotném okraji vsi se svalím do mokré trávy a ze lehkého mrholení posvačím svůj skořicový šnek a zapiji ho proteinovým nápojem. Se svačinou jsem tak velice rychle hotov a ulicemi Flauringemu se dávám bezstarostně dále. Než ji opustím, je opět po dešti.
Kráčím tedy dále mezi loukami a poli. Snad nikde se napasou krávy, jak jsem tomu z hor zvyklý. Za to všude potkávám stáda ovcí, koz a koní - mnohdy na můj vkus tak pohublých, až je mi těch šlechetných zvířat líto. Nic však s jejich osudem nezmůžu. Jdu dál. Prosvištím Pollingem, a než dodju do Hattingu, jehož malebný kostelík s červeno bílou věžičkou se pne jako maják do dáli, mám svůj cíl už přímo na očích. V dáli totiž vidím rovnou skalní stěnu pnoucí se nad obcí Zirl. Udělám si pár snímků a chvátám dále.
V Inzingu rychle sejdu k železnici a pak už jen pruským krokem mašíruji k Zirlu. Ještě než tam dojdu, začíná se mi však v hlavě rýsovat pošetilý plán dojít až do Innsbrucku a to i navzdory tomu, že trasa vychází na nějakých dalších 17 km. Jsem však plně motivován a odhodlán tento challenge zvládnout. Nezastavuji tedy, přidávám do kroku a i oběd do sebe hážu během kvapné chůze. Nedá mi to však a tu a tam se zastavím a ohlédnu, abych se pokochal krásnými tyrolskými panoramaty.
Něco před druhou se ocitám před klášterem v Zirlu. Celkem zklamání, pomyslím si, ale zase na druhou stranu zde aspoň nestrávím příliš mnoho času focením. Na zdolání dalších 17 km mám necelé tři hodiny. Poslední vlak na který mi navazuje bus do mé vsi, totiž vyráží už v 16:52. Pořídím tedy jen dva tři snímky pro zdokumentování cesty a už se vydávám hledat nejrychlejší a nejpřímější cestu do Innsbrucku - jak jinak, než podél železnice protínající údolí. Ještě mne však čeká nemilá překážka v podobě dálnice a rušné cesty, které musím nějakým způsobem překonat. Nakonec se mi to s pomocí nějaké místního dědy podaří a doprovodí mne až na nádraží. Ne že bych tam netrefil, ale sám pospíchal na vlak. Musím uznat, že dědek měl fakt rychlý krok a ještě jsme si parádně a přátelsky pokecali.
Během pár minut se ocitáme na nádraží, rozloučíme se a já přidávám do kroku. Mám před sebou opravdu velký kus cesty a času je tak málo. Jdu, šlapu, téměř klušu. Za cesty se kochám pohledy, koukám do telefonu a zvažuji alternativy kudy a kam se dát v případě, že bych nestíhal. Čekuji nádraží cestou a zjišťuji, jak mi vychází jiné spoje. Všechny směřují přes Innsbruck, ale šetří čas a vypadají nadějně. Minu poslední nádraží před Innsbruckem ve Völs a stejně uháním dále.
Opět náhled do mapy. Innsbruck Westbahnhof je blíž a vypadá nadějně, říkám si. Ano, tam zamířím. Aspoň si ušetřím ten labyrint domů. Jdu, propočítávám, plánuji. Najednou, ani nevím jak, se ocitám na okraji Innsbrucku nedaleko Západního nádraží a mám ještě víc jak hodinu času. Nechápu to, divím se se tomu, ale je tomu skutečně tak. Navíc je už víc jak hodinu překrásné počasí. Slunce svítí a obloha je modrá. Snad jsem předehnal i ty težké mraky, co já vím. Tak jako tak mám ještě spoustu času a počasí přímo vybízí k procházce tímto překrásným historickým městem.
Dávám se tedy na procházku mi již známýmí ulicemi starého města. Čeká mne však zklamání, neboť téměř všechny tvoří staveniště. Vracím se tedy na náměstí a když zmerčím předlouhou řadu lidí před cukrárnou, nabydu dojmu, že zde mají úžasnou zmrzlinu. Vskutku mají, ale já si ji dám až o pár dní později, až mne zde mé toulky opět zcela náhodou zavedou. Dnes na tohle postávání nemám čas ani náladu.
Opustím tedy staré město a zamířím na nádraží, kde si dokoupím i něco jako večeři. Sotva zalezu do vlaku, přižene se průtrž mračen jak prase a provází mne po celou cestu domů a z oblohy lije ještě dlouho do noci, během které sedím u kamaráda. Jo, počasí mi opět vyšlo na minutu přesně. Jak já to dělám, to važně netuším. Hory mne asi fakt milují.