OstTirol, čili přechod Východního Tyrolska

Krátce po návratu z mého přechodu Tyrolska po historických stezkách jsem dostal další tip na úžasnou stezku mi zcela neznámými končinami a to na relalativně nově zbudovaný Iseltrail podél řeky Isel ve východním Tyrolsku. Shlédnul jsem tedy kudy prochází, dvě větší města na trase si přidal do své aplikace na počasí a počítal s tím, že si ji snad jednou někdy zajdu. Nenapadlo by mě však, že to bude hned další trasa a takto brzy. Zatímco předpověď na další dny nebyla totiž nikde kdo ví jak příznivá, právě v těchto místech mi Bergfex hlásil tři až čtyři dny slunečného počasí. Nakonec jsem se tedy celkem spontánně sbalil a navzdory nepříznivému počasí opustil jinak věčně slunečný Fiss. 

Den 1.

Je brzy ráno, u nás je zataženo, sychravo a pořádně prší. I přesto se balím a vyrážím na autobus, který mě sveze z hor do okresního města Landecku, kde přesednu na vlak. Ještě předtím mě však čeká pro mě šokující otázka v místní pekárně, kde si kupuji snídani.

"A chcete to tady nebo sebou?"

Cože to, trhnu hlavou. Tady? Vždyť jsou veškeré vnitřní prostory už půl roku zavřené. Toto je nějaká recese? Provokace? Skrytá kamera? Rozhlédnu se tedy a k mému překvapaní zjišťuji, že je pekárna narvaná lidmi, kteří se stravují a pijí kafe kolem stolků. Tu mi to dochází. Dneska se rozvolňuje. Nu paráda, třeba si cestou budu moci zajít někam na jídlo.

Kupuji si tedy snídani a kafe a jdu na vlak. Přijíždí co nevidět. Deštivou krajinou pak uháním na Kitzbühl. Obloha je stále ponuře šerá, nepřestává pršet a hory balí bílá oblaka. Ideální počasí na bivak v horách, říkám si ironicky. Když pak čekám na autobus v Kitzbühle na nádraží, dostaví se se teprve pořádný liják. Stejně mne to však nezastaví a pokračuji dále.

Autobus projede pár vesničkami v této části Tyrolska a pak snad hodinu bez zastavení kličkuje pohořím a nádhernou divokou přírodou Vysokých Taur. Reliéf zdejší krajiny je úžasný a počasí ho jen umocňuje - vysoké skalnaté vrcholky trčící z hustých zelených lesů, snad z každého se valí předlouhý vodopád a vše obklopují a částečně halí lehká oblaka nebo mlha. Nevím proč, ale okamžitě si vybavuji létající pohoří z Avatara. Ano, sem se jednou musím vydat pořádně se toulat!

Autobus stoupá vzhůru a míří k Ferbertauerntunnel, který nás skrze masiv hor dovede do jinak celkem odříznutého jižního Tyrolska. Když zde však dojedem, chumelí jako někde uprostřed prosince a to na obou stranách tunelu. Už si říkám, že z dnešního pochodu asi nic nebude, ale po těch úchvatných scenériích, které jsem spatřil z okna autobusu je mi to stejně tak nějak jedno. I kdybych neměl vidět více, jsem spokojen. Zdejší krajina je skutečně naprosto úžasná. Opravdu!

Kolem dvanácté se tak ocitám ve městě Lienz, kde vlastně začíná celý Iseltrail. Konec trasy je však celkem vysoko a já si nejsem jist, zda bude v této roční době zdolatelný. Od 1200 metrů nad mořem přeci jen leží ještě dost sněhu a po té fujavici, kterou jsem zažil u tunelu, je mi jasné, jak to tam bude v těchto dnech asi vypadat. Proto jsem se ještě doma rozhodl jet až na konec Osttirol do vesnice Nikolsdorf, odkud si chci vyšlápnout na zdejší hrad Lengberg a odtud dále pokračovat po svatojakubské stezce na Lienz.

Kolem púl jedné se pak ocitám v Nikolsdorfu, vystupuji tedy z autobusu, nasazuji batoh a mizím v lese, kde mě čeká překážka v podobě dlouhé řady klád naskládaných příčně přes cestu, obejít se přitom nedají, poněvadž po obou strnách se terén prudce svažuje - napravo nahoru, nalevo dolů. I s krosnou na zádech se tedy dávám na cestu nejistého balancování po hladkých kulatinách. Netrvá dlouho a jsem na druhé straně a záhy překračuji jeden z nesčetných zdejších potoků s vodopádem. Zastavuji tedy a pokouším se zachytit jeho krásu. Ani nevím kolik času jsem zde strávil, ale je mi jasné, že pokud se budu takto zrdžovat u každého vodopádu, který budu překračovat, daleko nedojdu.

Dalším cílem na mé cestě je pak zámeček Lenberg, ke kterému záhy přicházím. Navzdory rozvolňování je mi však stále uzavřen, a tak si ho aspoň obejdu dolů do vsi, udělám si nějaký ten snímek a poté kráčím údolím proti štítům úžasně tvarovanných kopců východního Tyrolska. Překročím hlavní silnici vedoucí napříč údolím, přejdu podélně vedoucí železnici i potok a ocitám se na Jakobsweg vedoucí dále na Lienz.

Je stále zataženo a místy mrholí - zpravidla tehdy, když si sundám bundu, ve které je mi až moc teplo. Chvíli pak moknu, ale nakonec si ji opět nasadím, udělám pár kroků a opět přestává pršet. Ještě chvíli si ji však nechávám na sobě, déšť však stále nikde. Opět si ji tedy sundám a rozprší se. Nejvíce mě pak voda kapající z nebes obleje v momentě, kdy si dávám krátkou obědovou pauzu na starém trouchnivějícím kmeni stromu při cestě. Obleču si tedy opět bundu a ono to přestane. Už ji však nesundávám a navzdory stále většímu vedru a dusnu, které pociťuji, pokračuji dále. Po hodně dlouhé době jsem však nucen si ji opět sundat. Možná ještě párkrát krátce velice lehce sprchne, ale je vidět, že se obloha pomalu trhá a počasí se obrací k lepšímu. Jakmile se však ocitnu na okraji Lienze, přiženou si silné chladné větry a tak si ji nakonec opět oblékám.

Ano, na nějakou dobu opouštím cestu přírodou a ocitám se ve městě, které je vždy největším zdržením. V přírodě člověk kráčí přímo svou cestou a kochá se okolní krajinou, horskými hřbety, koryty stříbřitých řek a rozcochatými stromy, ve městě však kličkuje mezi domy a ulicemi, které nezná. Hledá cestu, bloudí, je nucen neustále postávat u cest a celkově trvá, než se z něj vůbec vymotá. Nakonec se však ocitám na benzince na druhém konci měststké zástavby, kde si dám krátkou pauzu, dokoupím si vodu, posvačím a vydávám se hledat začátek Iseltrailu, po kterém hodlám pokračovat dále kam až to půjde. Obloha je už tou dobou modrá, svítí na ni slunce a ulice jsou větry vyfoukány do sucha. Jaký nečas panoval ráno a dopolende, kdy jsem cestoval a vyrážel, jsem už dočista zapomněl.

Netrvá dlouho a míjím hrad na okraji Lienzu, scházím dolů k řece a vidím první značky směřující mé kroky na Iseltrail. Co nevidět jsem na jeho začátku právě zde dílem osudu naleznu klacek opřený o dřevěné zábradlí, který mi po zbytek cesty poslouží jako hůl.

Z počátku kráčím dlouho lesem a řeku ani nevidím, za to však míjím pár bočních potoků a potůčků a také nějaké vodopády. O něco dále mne pak čekají dřevěné schůdky, po kterých vystoupám o něco výše a zase níže a pak už se konečně blížím k řece. Ještě než k ní však dojdu, narazím na jeden obzvláště krásný splav usazený ve zdejší kouzelně zelené lesní krajině. Opět tedy sundávám svou věčným putováním značně otlučenou zrcadlovku a pokouším se pořídit co nejlepší snímek. Ani nevím kolik času jsem zde strávil, možná i půl hodiny, ale nakonec se zvedám a dávám se vést lesní stezkou dále. Záhy se mi odhaluje řeka Isel v celé své modravé kráse a spousta dech beroucích výhledů, kterým na kráse dodává mladost jarní přírody.

Z počátku šlapu úzkou přírodní stezkou, která vede přes písčité pláže dekorované shluky menších stromků. Všude pak narážím na ohniště a příhodná místa, kde by se dalo klidně i natáhnout. Celkem lituji, že je tak brzy, abych si hledal místo pro nocleh a že jsem si nesehnal nějaký buřt na cestu. Ta místa doslova vybízí k pohodovému posezení u ohně spojeného s opékáním. Jak tak však přemýšlím zpětně, moc suchého dřeva bych toho dne asi nenašel.

Po nějaké době přecházím most a dále šlapu po asfaltce vedoucí po druhé straně řeky. Hlavní silnici protínající Východní tyrolsko mám na dohled a doléhají ke mě zvuky po ni se neustále prohánějících aut, což celkově kazí mé nadšení z dosavadního putování krásnou přírodou. Navíc začíná foukat pěkně silný a opravdu ledový protvítr, takže opět oblékám větrovku. I já starý otužilec skrze ni stále pociťuji chlad. Ano, vichr ze stále zasněžených hor je v těchto jarních dnech opravdu nepříjemný.

Připozdívá se, slunce je však stále vysoko na obloze. Hodlám spát venku v přírodě, cestuji na lehko a poněvadž bych neměl do slunce západu moc co dělat, šlapu až do slunce západu dále. Přesto je čas večeře. Jak jsem po celý den míjel lavičky, najednou však nikde žádnou nevidím, jdu dál a dál a pořád nic. Naštěstí narazím na osamělý pařez, usedám tedy, vytahuji usychající chléb a kus salámu a dávám se do jídla. Právě tou dobou mne míjí cyklista jedoucí ze strany jedné a běžec klusající ze strany druhé, míjí mne však oba současně. Nevím proč, ale přijde mi to zajímavé, usměvné, zvláštní, osudové nebo tak něco.

Pojím, nahodím si na záda batoh a pokračuji dále. Po nějaké době opět přejdu řeku a kráčím dále zpevněnou cestou až do slunce západu. Když se však tu a tam náhodou otočím, vždy mě čeká naprosto úžasný pohled na kopce za mými zády. Nejkrásnější pak krátce před slunce západem, kdy se zasněžené bělavé kopce barví do ruda.

Slunce zapadlo a kraj pokrylo šero a já se ocitám na oficiálním konci první části Iseltrailu. Jako jsem však doposud všude míjel příhodná místa pro nocleh, najednou nemůžu nikde nic příhodného najít. Jdu tedy dále a doufám, že brzy naleznu místo, kde pohodlně složím hlavu. Přejdu místy, kde se řeka rozvodňuje a kráčím tak sevřen vodami z obou stran, přejdu dřevěný mostek a ocitám se na okraji lesa. Koukám do map a chvíli přemýšlím, jít dále nebo ne? Natáhnout se tam někde vepředu či tady? Nakonec se rozhodnu jít ještě dále, když však vidím, že se má cesta blíží další asfaltce, na kterou se možná nakonec i napojí, rozhodnu se vrátit. Ulehám při cestě na okraji lesíka a hvězdy jsou nademnou jasné. Ještě než usnu, přiženou se však těžká mračna. Ač jsem unaven a fouká studený vítr, jsem nucen opustit spacák a začít pracovat na skromném přístřešku pro případ, že by se přeci jen přihnaly nějaké deště. 

Den 2.

Déšť se nepřihnal a já nakonec strávil noc v suchu. I přesto to však byla noc nepěkná. Po celou noc vál studený vítr a z druhé strany řeky bylo slyšet neustále se prohánějící auta a snad i kamiony projíždějící krajinou právě v noci. To by ovšem nebylo to nejhorší. Bylo to snad blízkostí zurčící řeky, že jsem neustále musel opouštět spacák a chodit močit. Jak jsem si myslel, že cestovat podél vody bude paráda, po téhle noci jsem tento nápad spíše proklínal.

Brzy ráno vstávám a lezu ze spacáku. Moc jsem toho nenaspal, oči mě pálí a jsem šíleně unaven. I přesto však balím svůj skromný přístřešek a své věci, v šejkru si rozmíchám jeden pytlík matcha čaje místo ranní kávy a dávám se na cestu kupředu. Sotva opustím hradby lesíku, dohání mne ledové větry, které v kombinaci s mou nevyspalostí nejsou nic příjemného. Oblékám si tedy bundu a kráčím dále. Ani nevím jak se to stane, ale po asi půl hodině chůze začínám pociťovat tělesnou slabost a žaludeční nevolnost. Snad mi nesedla ta matcha na hladový žaludek. Možná jsem si ji dal moc. A třeba je to způsobeno i samotnou nevyspalostí. Nevím, na vině bude asi kombinace všech zmíněných faktorů. Zkouším jít dále, ale nejde to. Nakonec jsem nucen na chvíli zastavit, než se vzpamatuji. Při té příležitosti se pokouším aspoň nafotit detail kolem kvetoucích šeříků, kdykoli se o to však pokusím, přižene se silný vítr a oběkt mého zájmu se roztřese. Nakonec z těch fotek není nic, ale za tu dobu se mi udělá o něco lépe a tak se dávám dále. 

Kráčím kupředu podél cyklostezky směrem na další z větších měst východního tyrolska, na Matrai in Osttirol, když se v čas příhodný pro snídani ocitám nedaleko zříceniny hradu Kienburg, o kterém jsem před cestou uvažoval jako o možném noclezišti. Je však až příliš blízko domů a nejsem si jist, kudy a jak bych se tam nepozorovaně dostal ani zda bych zde našel plac pro nocleh. Nakonec je opět dobře, že jsem nepokračoval dále a spal tam, kde jsem spal. Usadím se však na lavičku při cestě a kochaje se okolní krajinou dávám se do jídla - jako vždy baštím svou směs pohanky a drcených ořechů připravených na cesty a míchaných už večer s tekutinou dle libosti. Do rána to vždy dá hutný puding vydatný na živiny.

Posnídám a ještě než vyjdu, rozhodnu se opláchnout svou nádobu v kolem se valící řece. Sehnu se, naberu vodu a ... a najednou mám ruku prázdnou. Ještě se rozběhnu po balvanech po proudu a pokusím se svou misku zachytit, je to však marná snaha. Proudy řeky jsou příliš rychlé a divoké a miska se nezadržitelně vzdaluje od břehu a dále po proudu. Během pár sekund je nenávratně pryč. Nu což, není důvod si pro to rvát vlasy a zoufat si, já už se bez ni nějak obejdu a mám aspoň v batohu zase o pár gramů méně. Jen chudák příroda, jak ta k tomu přijde.

Zvedám se a kráčím dále. Do Matrei in Osttirol je to pouze 11 km a tak počítám, že do oběda jsem tam. Stále mi však není nějak dobře, cítím se unaven a jakoby malátný a tak s radostí zamířím na benzinku na okraji Hubenu, kde si koupím něco jako kafe. Ani to mi však příliš nepomůže. Do toho mne pak začíná ubíjet jednotvárnost mé cesty, která vede neustále podél koryta řeky lemovaného hlavní silnicí vedoucí napříč celým regionem. Ne že by zde nebyly krásné a zajímavé výhledy, ale tak nějak jsem čekal asi něco jiného. Nebaví mne to, jsem unaven a lehce znuděn. Každou chvíli někde zastavuji a sedám si, a tak i tu krátkou vzdálenost šlapu mnohem déle, než bych čekal. Až když začnu před Matrei stoupat, trošku pookřeji. Něco před jednou mám pak před sebou krásnou hornatou krajinu kolem Matrei.

Kráčím uzkou lesní stezkou a jakoby po svahu po pravé straně obcházím údolí, když tu se přede mnou objeví opuštěný pes. Mine mne a pak se otočí a kráčí za mnou. V domění, že jsem snad nalezl čtyřnohého společníka se tedy otáčím a čekám na něj, to si však asi psík nějak zle vyloží a začně na mne štěkat, pak se znenadání rozběhne, mine mne a zmizí za plotem nedalekého stavení. Co už, pokrčím rameny a usměju se.

Jak se tak blížím k městu, dochází mi, že jsou konečně otevřeny restaurace, a tak si snad někde po dlouhé době sednu na jídlo. Už jsem skoro ve městě a opravdu se těším. Tu však jako blesk z čistého nebe přichází myšlenka, že toto bude asi podmíněno negativním testem na koronavirus. Ještě za pochodu tedy vytahuji telefon a koukám na podmínky v Rakousku. Ano, je to tak, volný vstup do restaurací je pouze pro lidi s protilátkami po prodělání nemoci, očkované nebo testované. Já nejsem ani jedno a takhle o víkendu v úplně neznámém městě to asi nevyřeším a vlastně to ani řešit nechci. Času jsem už ztratil vííc než dost. Stočím tedy své kroky a dávám se na dlouhou pouť k Mpreis kousek před městem, kde se odbydu aspoň teplou fašírkou s žemlí. 

Je odpoledne a před sebou mám nějakých 26 km, které chci ještě toho dne urazit. Mám tedy co dělat. Sotva však opustím Matrei, začíná být cesta zajímavější, a tak se mi vrací chuť i síla kráčet dále. Ačkoli cesta stoupá, jde se mi lépe než doposud. Krajina kolem mne se mění a nabízí krásné rozhledy do okolí. A nejen to, je spojena i se spoustou zážitků.

Z počátku šlapu vzhůru po loukách kolem osamělých statků, za kterými se nořím do stínu a chladu lesa. Opět narazím na zajímavý vodopád a tak se ho chvíli pokouším zachytit. Stojím přitom nestabilně na velkém kameni, třepu se a tak z pokusů o skvělou fotku nakonec není nic. Navadí však. Jdu dále a užívám si ticha lesa, který záhy opět opouštím. Ledové větry, které mne až do Matrei provázely jsou náhle tatam. Obloha je modrá a honí se na ní mraky, slunce jasně svítí a je vedro jako uprostřed léta. Tak jako se mi včera nechtělo v mrazivém větru vůbec lézt do vody, dnes na koupel docela těším. Je však opravdu horko a před sebou mám řádný kus cesty, lézt tam nyní by bylo celkem kontraproduktivní a tak šlapu dále.

Po mostě překorčím řeku a ocitám se na louce snad někde mezi Mitteldorfem a Virgenem, težko říct přesně teď, když píši tyto řádky s několikaměsíčním zpožděním. Proč to však vlastně zmiňuji? Jak jsem psal o něco výše, tato část cesty byla spojena s mnoha zážitky a právě tu někde se dostavil další z nich. Po nějaké době jsem totiž došel k ohradě a průchod byl tak úzký, že bych se v něm s batohem nevytočil, proto jsem byl nucen batoh sundat a přehodit na druhou stranu ohrady, abych se protáhl. Normálně bych snad šlapal dále, ale když jsem batoh shodil, nechal jsem ho válet se v trávě a zamířil k opodál se pasoucím kravám. Proč? Ani nevím, ale aniž by to bylo tak nějak v plánu, podařilo se mi tak pořídit pro Tyrolsko celkem ikonickou fotografii. Rozkvetlá louka, na ní odpočívající kravky a v pozadí zasněžené vrcholy, prostě nádhera.

Pořídím pár snímků a na horkém sluníčku ulehám do trávy, prohlížím si fotky, třídím je a odstraňuji ty na první pohled nepovedené. Ačkoli bych měl uhánět dále, odpočívám. Zelená louka a rozehřátý zlatavý koutouč na modravé obloze k tomu doslova vybízí. Tu se však zvedá jedna z krav kolem mě a kráčí za mnou. Očichává mne, přidává se k ní další, další a další. Během pár chvil mám kolem sebe shromáždění šesti zvedavých tvaří, nechápavě si mne prohlížejících, čichají ke mne, olizují mne svými drsnými jazyky. Když se pak zvednu a odhodlám se jít dále, všechny mne následují. Nejen tato šestka, ale celé stádo. Jedna za druhou kráčí za mnou seřezeny tak, jak to ani mnozí cyklisti nedokážou. Když pak dojdu na most, na chvíli se zastaví. Mám za to, že dále půjdu sám, ale ne, any ho zdolávají a následují mne až na okraj ohrady, kde se s nimi konečně rozloučím. Co na mne ty kravky vidí, netuším, ale stává se mi to celkem často.

Po nějaké době opět změním stranu řeky a ponořím se do hlubin lesa, který opustím až o pozdním odpoledni přecházejícím v podvečer mezi osídleními Rain a Wilzebach. Odtud má cesta pokračuje nad vysokou strmou roklí v jejichž vzdálených hlubinách se valí a divoce burácí bílý tok Iselu. Ano, právě zde si uvědomí člověk sílu přírody a vody samotné. Vždyť je to pevná skála a řeka je zde ještě spíše potokem. Aspoň jej připomíná. I přesto však do kamenné zeminy vyryla takto hluboký kaňon. Vskutku neuvěřitelné.

Ačkoli je cesta nad roklí pevná a dost široká, mění se spíše v překážkovou dráhu. Všude se válí spadané stromy, které jsem nucel všemožně přelézat a podlézat. O kus dál dokonce chybí i hrazení na okraji cesty nad propastí. Není to však nic nebezpečného, spíš nepříjemné zdržení, které však hravě zvládám. S tím, co mne čeká jen o pár chvil později se to rozhodně nedá srovnávat.

Jdu totiž dále a náhle přecházím na úzkou pěšinu vedoucí po úbočí strmého svahu. Okamžitě si vzpomínám na své loňské toulání po vysokohorských stezkách kolem Kaunertalu a jsem za tuto trasu vskutku rád. Vždyť právě takové cesty tolik miluji. Rychle si klušu po tenké stezce, kochám se pohledy do okolí i vodpády křížícími mou cestu a valícími se dolů do koryta řeky Isel, když tu opět narazím na pole spadaných stromů. Už však nejsem na široké pevné cestě jako předtím, nyní jsem na úzké pěšině na úbočí strmého svahu vysoko nad řekou. Nejistý krok a letím. Jdu, bojuji, přelézám spadlé stromy, držím se větví a kořenů a doufám, že brzy opět stanu na pevné lesní pěšině. Místo toho však docházím do míst, která postihly masivní sesuvy půdy. Místo na stezce se tak ocitám na sesunutém rozrytém svahu, přičemž se můj přírodní chodníček válí někde pod hromadami zeminy pode mnou. Opět jsem tak odkázán spíše a především na sílu mých rukou a správný a opatrný došlap. Přelézám silné kmeny stromů, držím se chabých větví i suchých kořenů spadaných smrků a nepřestávám balancovat nad propastí. Po celou dobu přemýšlím nad jediným. Proč sakra tato trasa nebyla uzavřena? 

akonec to však ve zdraví zvládnu a opět se ocitám na široké lesní cestě, která mne dovede na louky podél koryta řeky. Šlapu tudy dále, zatímco se večer neodvratně blíží, do slunce západu je však ještě daleko. Po nějaké době usednu na balvan u cesty a v rychlosti povečeřím, zvednu se a svižným tempem uháním dále směrem na Prägraten. Minu Prägraten a pozoruji, že slunce již pomalu mizí za horami a do údolí se plíží chladný stín. Než k němu dorazím, chci se opláchnout v řece, a tak hledám příhodné místo pro koupel. Od vsi mne však podezřívavě sleduje nějaký starší pán, a tak přidám do kroku a mizím mu z dohledu.

Po nějaké době konečně naleznu příhodné místo při prašné cestě, kam se dá sejít z cesty. zdánlivě usazené daleko od všech a všeho. Sundávám batoh, svlékám se a skáču do řeky. Voda je ledová, ale po pochodu na teplém jarním slunci bodne. Ačkoli jsem doposud nenarazil ani na živáčka, tak právě v tu chvíli kolem musí proběhnout děvčata z nedaleké vsi.

Umyju se, usuším a za šera se vydávám směrem na Hinterbichl. Za Hinterbichlem nachází se totiž Islitzeralm a jen o kilometr a půl dále a o něco výše by měl být dle map nějaký příštřešek, který se podle map nachází pod skalním převisem. Ačkoli to na déšť nevypadá, vyhlídl jsem si toto místo ještě před cestou v naději, že tak jistě strávím noc v suchu. Navíc cesta by měla vést vzhůru kolem četných vodopádů, která tak rád fotím. Pokud bych pak došel až tak daleko, k chatě téměř na konci Iseltrailu to budou jen čtyři kilometry, které bych tak mohl nadějně urazit ještě brzy ráno po stvrdlém sněhu. Ano, takové byly mé plány. Jenže člověk plánuje a horská krajina plány mění.

Někde za Hinterbichlem totiž překročím jeden z posledních mostů široko daleko a dále kráčím přes lesy a louky, až se ocitnu před cedulí upozorňující mne, že pro laviny se dále jít nedá. Je však jaro, a tak si říkám, že je to nějaké blbost. Už po pár krocích však narazím na vylámané stromy a hromady sněhu, který jsem nucen obcházet. Připozdívá se a obloha se pomalu šeří, když tu najednou nevím, kudy jít dále. Všude jsou hromady sněhu a popadané stromy a to i na úzké římse pod skalou, kudy bych pravděpodobně musel dále. Nevím však, cestu nikde nevidím. Nevím kudy jít dále a most, přes který bych se dostal na druhou stranu řeky, kde vede o něco výše ještě normální silnice, zdá se mi příliš vzdálený. Nakonec se rozhodnu řeku přebrodit. Sundám si boty, vyhrnu si kalhoty nad kolena a vstupuji do ledové vody. Dno uprostřed koryta je však mnohem hlouběji, než se zdálo, a tak mi voda brzy dosahuje až po pás.

Přebrodím řeku a pokouším se shrhnout nohavice mokrých kalhot. Už jen přetáhnout je přes kolena bylo však těžké, takže stáhnout je takto mokré dolů je teprve nemožné. Nekonec mi nezbude, než je naříznout nožem. Ano, to pomůže. Za stále temnějšího šera se tak vysvobodím ze svých mokrých kalhot a natahuji si jagrovky a na ně kraťasy, kalhoty zavěsím na batoh a téměř za tmy se vydávám hleda silnici. Musím přitom projít po soukromém pozemku kolem stavení, kam normálně žádná cesta nevede. Když mě místní spatří, jen nechápevě zírají kdo jsem a kde jsem se tam vzal. Na nic se však neptají a tak je v tichosti opouštím a kráčím dále.

Je krátce před nástupem naprosté tmy, když minu Stöden. Právě zde mne potká nějaký místní děda, který se mne vyptává kdo jsem, kam mám namířeno a kde hodlám spát. Když mu vše povím, jen nechápavě kroutí hlavou a přeje mi hodně štěstí. Prý jen tak dále. Opravdu příjemný pokec takhle na večer.

Za totální tmy dorazím k Islitzeralmu, odkud už je to jen kilometr a půl k mnou vyhlídnutému tábořišti. Opět však docházím k uzávěře. I přes předchozí zkušenost mi to však nedá, a tak kráčím kus dále. Brzy je mi jasné, proč je cesta uzavřena. Hromady sněhu, vyvrácené stromy a totální spoušť. Zkouším to však dále a brzy mám v botách mokro. Ještě aby mi promrzly nohy před spánkem, to zrovna chci. A šlapat takto nevyzpitatelným terénem v noci by bylo teprve šílenství. Ano, trasa bla uzavřena z dobrého důvodu. Nezbývá se než smířit s tím, že tady někde mé cesta končí. Vrátím se tedy o kus dále, kde jsou jakéci zvláštně tvarované dřevěné plošiny na vyhlídce. Na těch sníh neleží, a tak se rozhodnu poskládat v suchu právě zde. Místa je zde však málo a tak se celou noc divně krčím. To vše nad dunícím vodopádem, takže mne čeká další neklidná noc. Paráda.

Den 3.

Je šeravé ráno a venku dle mého telefonu mrzne, v mém spacáku je mi však stále příjemné teplo. Do mrazu se mi z vyhřátého spacáku nějak nechce, a tak stále ležím, koukám ven jedním okem skrze malý otvor na dýchání a přemýšlím. Jít dále, nebo se vrátit? Odpoledne se má opět přihnat řádný nečas a poslední spoj domů mi jede o půl druhé. Rád bych ho stihl. Nakonec se ještě ve spacáku nasoukám do termoprádla, které si na noc schovávám do spacáku, aby bylo ráno vyhřáté mým vlastním tělem a zároveň zaplnilo prázdné místo ve spacáku a on se tak lépe zaplnil teplem. Po té vylezu ze spacáku, natáhnu si kraťasy, boty a jdu si za ranního světla obhlídnout cestu dále. "Ne, tudy to vážně nepůjde," usmyslím si, když vidím tu spoušť před sebou. Balím se tedy a vydávám se na cestu zpět po opačném břehu řeky a pak po hlavní silnici napříč všemi vesnicemi, které jsem předchozího dne jen tak míjel.

Tam se ovšem prvně musím dostat. Sestoupím tedy k Islitzeralmu a odtud se vracím směrem na Hinterbichl. Všude kolem se válejí hromady sněhu a především spadané stromy. Celé lesy jsou oholené a válí se na loukách a příkrých svazích hor. Ano, letos byla zima silná a dlouhá, ale takovou spoušť jsem opravdu nikde neviděl. Co se zde stalo? Silné větry nebo se zde sypaly laviny jedna za druhou? Nevím, možná obojí, je to však teskný pohled.

Dojdu ke Strödenu, kde jsem předchozího dne potkal onoho milého pána a všimnu si studny s pitnou vodou. To se náramně hodí. Okamžitě shazuji batoh a doplňuji si láhve na cestu a také se napiju. Voda je ledově studená, avšak čistá a osvěžující.

Sbalím láhve, prohlédnu si místo a pak zamířím na kopeček při této malé vísce, či jak toto místo s jen málo staveními nazvat, a zamířím na nedaleký kopeček, kde se vyjímá zajímavá kaplička dominující zdejšímu kraji. Vlastně mne zaujala už předchozího večera za šera a o to více mne to k ní láká takhle z rána za ranního slunce.

Není to daleko a co nevidět jsem u ni. Vskutku nádherná stavba ze dřeva a kamení hrající barvami. Jedinou vadou na její kráse je mírně na stranu nahnutý křížek, ale i ten má své kouzlo. Samotná kaple je však asi klenotem především pro místní, neboť na zdejší louce se asi běžně pasou ovce a samotná kaplička je obehnána elektrickým ohradníkem. Asi aby na ni nekálely ovce jako mouchy na císaře pána, usuzuji.

Pokochám se místem, nafotím si s tavbu z několika míst a pak už se konečně vydávám na cestu.

Nežli dojdu do Hinterbichlu, obloha potemní a vypadá to na déšť, především však přidá na kouzlu zdejšímu poněkud středověkému kostelíku. I přesto mi však začíná být za vsí pořádné vedro a druno, proto sejdu z cesty a jen pár kroků od hromady hnoje stahuji podvlíkačky a oblékám si kraťasy a pohodlné trenýrky. Hned se mi jde lépe.

Jdu dále, obloha je stále temná a přede mnou se objevuje podlouhá ves Prägraten. Ještě než k ní dojdu, začínám přemýšlet, jak zdolat několik kilometrů dlouhý tunel, který se nachází za ní a který jsem viděl předchozího dne nad onou roklí, kde jsem narazil na první vývraty stromů a na který jsem mezitím téměř zapomněl. Koukám do map a hledám cestu. Odkazují mne na druhý břeh na cestu, kterou jsem kráčel předchozího dne. To mne však neláká a tak hledám dále. Dle všeho by se měla nacházet i nějaká lesní cesta o něco výše vedoucí pak přes další obce až do Matreie.

Jdu, téměř klušu, přemýšlím a zvažuji možnosti, když tu mne z mého plánování vytrhne červená cedule MPreis, která se náhle objeví přede mnou. Ale nepovídejte, obchod s potravinami? Ten jsem tady jaksik nečekal. Skočím si tam tedy pro nějaké ovoce, dokonce zde dělají i kávu, která mi na cestách tolik chybí, a tak si ji s radostí zakoupím a při té příležitosti se ptám na tipy, kudy se dát dále. Prvně mne začnou směřovat na druhou stranu řeky, to však okamžitě zamítám, že tudy už jsem šel, ale dozvídám se také, že po pravé straně dlouhého tunelu skrze skalní stěnu vede po straně pěšinka. Není to kdo ví jak lákavá vyhlídka kráčet v hlučném uzavřeném prostoru, kterým se míhají jedno auto za druhým a dík ozvěně vydávají děsivé zvuky, ale je to taky cesta. Opouštím tedy obchod, usedám na lavičku naproti a vytahuji svou pohanku, ke které si dávám právě zakoupený banán. Ještě než se však dám do jídla, vyběhne z obchodu starší prodavač, který mi nyní radil s cestou, a odkáže mne na onu lesní cestu, kterou jsem si už prohlížel v mapě.

Poděkuji mu, pojím a vydám se tedy dále. Za pár chvil jsem u kapličky, u které bych měl zahnout doleva. Dám se tudy a brzy opouštím ulice obce a dále kráčím loukami směrem k opuštěnému statku kdesi mezi lesy a loukami. Nikde nepotkávám nikoho, krom krav, koní, ovcí a koz, které na mně zvědavě koukají. Zdravím je tedy jako sobě rovné a jdu dále. Dřív, než bych čekal, ocitám se na kraji lesa při cestě, kterou bych měl jít dále. To co vidím, mne celkem zklame. Jeden strom za druhým leží položen napříč přes stezku, v dáli je slyšet zvuk motorovky a před očima mám ceduli informující mne o uzávěře. Nu paráda. Stáčím tedy své kroky zpět ke statku a odtud se vydávám cestou, o které navím zda někam vůbec vede, zpět k hlavní silnici. Sejdu na ní jen pár metrů od tunelu, kterým se nyní musím dát dále. 

Klušu tunelem, auta šíleně duní, chci být co nejdříve venku a tu si všimnu velkého otvoru po pravé straně. Vylezu tedy ven a ocitám se na jakési římse vysoko nad roklí. Terén je však pevný a připomíná starou cestu. Ujdu tudy tedy pár kroků a dojdu k zavlanému velikému otvoru. Tu mi to dochází, jsem na staré cestě, která dříve vedla tunely, které vedly jinudy. Vracím se tedy zpět do útrob skály a podél hlučící hlavní silnice pokračuji dále, dokud tento proklatý úsek nezdolám. Po pár minutách jsem konečně na druhé straně a všímám si dalších úseků, kudy kdysi vedl starý tunel. O pál kroků dále je mi umožněno pohlédnout i huboko do propasti, podél které jsem včera kráčel. Koukám do té hloubky a pak svůj pohled pomalu odvrátím vzhůru. Domy, kolem kterých jsem kráčel předchozího večera než jsem sešel na prvná výlomový úsek, mám před sebou. Je to zvláštní, koukat z poněkud jiného úhlu na místo, které jste předchozího dne míjeli.

Klušu však dále a obloha se mezitím trhá, až mám nad sebou modrou klenbu, po které se jen prohání bílá mračna. Cesta se stále více svažuje a tak po nějaké době odhazuji hůl, kterou jsem na začátku trasy nalezl a který mi nyní začíná být spíše přítěží. Matrei už mám na dohled. Chtěl jsem zde stihnout spoj ve 13:30 tuším, ocitám se zde však už v jedenáct. Dřívější spoj mi však jede za půl hodinky. Usednu tedy na chodník u zastávky a dám se do hovoru s nějakou místní ženou, která vyptává na mou cestu a opět žasne, co za blázny se horami ještě dnes toulají.

Nasednu do autobusu a sotva opustím Matrei, obloha se opět zatahuje a já větřím déšť. Ano, nežli dojedu do Landecku, pořádně leje. Počasí mi opět krásně vyšlo.

IG: https://www.instagram.com/wanderer__dave/