VIA CLAUDIA AUGUSTA aneb historickými stezkami napříč Tyrolskem

Od konce listopadu čekám v Tyrolsku, až skončí tahle pandemie a mám za sebou spoustu jednodenních zimních cest. S každým prosluněným dnem venku se ve mne však opět probouzí touha sbalit se, spát v lesích, koupat se v jezerech a potocích a po několik dní se toulat krajinou. Jenomže letošní zima je dlouhá a hřebeny hor stále zasypává sníh. Co dělat? Nakonec mi to nedá a vydám se aspoň na cestu historickými místy podél prastaré římské cesty VIA CLAUDIA AUGUSTA napříč Tyrolskem od hranice Německé až po hranici Italskou.   

Už je to rok, co jsem si naplno zamiloval mnohadenní pochody s batohem na zádech a stím spojené spaní v lesích a koupání se v přírodě. A už je to taky strašně dlouhá doba, co jsem takhle nikde nebyl. V létě jsem makal, ale aspoň cestu vysokohorskými stezkami kolem Kaunertalu jsem stihl. Od konce listopadu však čekám v Tyrolsku, až skončí tahle pandemie a mám za sebou spoustu jednodenních zimních i jarních cest. Někdy toho za ty dny nachodím tolik, že si pak stejně připadám jako na několikadenním treku. To ovšem není ono. S každým prosluněným dnem venku se tak ve mne opět probouzí touha sbalit se a jít, jít mnoho dní od slunce východu do slunce západu, spát v lesích, koupat se v jezerech a potocích a po několik dní se toulat krajinou. Jenomže letošní zima je dlouhá a hřebeny hor stále zasypává sníh. Co dělat? Nakonec mi to nedá a vydám se aspoň na cestu historickými místy podél prastaré obchodní cesty Via Claudia Augusta zbudované už prvními římskými císaři napříč Tyrolskem.

VIA CLAUDIA AUGUSTA byla vlastně vůbec první skutečnou cestou přes alpy, kterou nechal zbudovat Císař Augustus a v prvních dvou stoletích našeho letopočtu tvořila hlavní spojnici mezi Jaderským mořem a Pádskou nížinou. V dnešní době její trasu kopíruje stejnojmenná cyklostezska táhnoucí se z bavorského Donauwörth přes tyrolské průsmyky Fernpass a Reschenpass alspkými údolími až do Italského Bolzana a snad ještě dále a míjí spoustu historicky zajímavých míst, hradů, kostelíků a památek, přičemž je bohatá i na krásná panoramata a rozmanitou horskou krajinu. Jara 2021 jsem se i já vydal po jejích stopách a poněvž pro epidemii Coronaviru byly hranice stále zavřené, přešel jsem podél této úchvatné trasy alespoň Tyrolsko od německé hranice k té italské. 

Jedná se asi o nejjednodušší přechod Alp lemovaný pohodlnou cyklotrasou vedoucí horskými průsmyky a údolími místy příliš blízko hlavní silnici a často napříč městy a vesnicemi. To mě ovšem nebere a tak jsem se rozhodl udělat si trasu zajímavější. Vyhlédnul jsem si všechny hrady a zříceniny, na které můžu cestou narazit, římské stezky značené jako Römerweg, které naopak vedou výše v lesích a mnohdy naskýtají nevšení zážitek, nebo s Via Claudia Augusta křížící se svatojakubské stezky procházející Tyrolskem. Takto jsem si vytvořil velice letmý náčrt cesty, která se ještě několikrát změní a vydal jsem se na cestu. Když si to zpětně změřím, nakonec zjistím, že jsem ušel přes 170 km za neuvěřitelných tři a půl dne.

Den první - Na hranici a pak k historické bráně do Tyrol!

Je to už takový paradox covidové doby, že ačkoli nepracuji, vstávám dříve, než když jsem chodil na ranní. Proč? Vždycky se snažím stihnout první spoj, abych si užil den na horách. Vstávat brzy ráno a dobalovat poslední věci tak pro mě není žádný problém. V půl sedmé ráno už čekám na první ze čtyř autobusů, kterými dnes budu cestovat. Ano, raději bych jel vlakem a vlastně to bylo i v plánu, na poslední chvíli jsem však zjistil, že dohledný spoj jede přes německé hranice a v Německu také musím přestoupit, což bez testu a karantény nejde. Do jedné do rána jsem tak ještě na poslední chvíli dohledával jednotlivé spoje a skládal z nich plán cesty. Až do Reutte autobusem, pak konečně pár zastávek až do Vils vlakem. Odtud už to na hranice není tak daleko.

Ve Vils tak vystupuji krátce před dvanáctou. Na to jaká byla ještě před dvěmi hodinami v Nassereithu zima (čekal jsem zde na další spoj skoro hodinu a normálně jsem si šel koupit aspoň pracovní rukavice do obchodu při zastávce :D), tak tady už je krásné skoro letní počasí. Mířím tedy k silnici a ať přehluším zvuk aut, které mě teď budou nějakou dobu provázet, nasazuji si sluchátka a tak nějak v tom dobrém rozmaru že zase šlapu krajinou s krosnou na zádech, pouštím si staré trampské odrhovačky.

Šlapu si cyklotrasami po rovině krásnou předalpskou krajinou, kochám se výhledy a co nevidět stanu na německé hranici. K mému překvapení ji nikdo nehlídá. Je zde jen cedule upozorňující na povinnost testu a karantény po příjezdu do Německa. Využiji tedy příležitosti a zajdu si vyfotit aspoň ceduli, ať mám důkaz, že jsem skutečně šel od hranice k hranici.

Pak se obrátím a šlapu kousek zpátky, abych našel nejbližší lesní stezku, kterou bych měl dojít ke zřícenině hradu Loch. Jak už to tak u mapy.cz bývá, stezka tudy vedla buď kdysi dávno nebo jde opět jen o nějakou jelení stezku. Vidět ji na první pohled totiž není, ale je patrné, že dříve tudy někdo chodil. Naštěstí jde jen o krátký úsek vrstevnicím navzdory. Stezka dále po vrstevnici už je v pořádku, i když pravda, je zde uzavřený úsek pro padající kamení, ale s tím už si po posledních měsících tak nějak hlavu nelámu. Prostě to projdu.

Zanedlouho už jsem na odvrácené straně kopce a šlapu ke zřícenině hradu Loch, čili díra ... a musím říct, je to fakt díra. Prostě vykotlaná skála a pár starých opracovaných kamenů, které sotva připomínají stavbu. Tož se usadím, vytáhnu oběd a koukám se kam dále. Výhled je ucházející.

Noc chci určitě strávit na zřícenině hradů Schlosskopf - Ehrenberg. Do večera je však ještě spousta času. Rozhodnu se tedy vyšlápnout nahoru na Schwarzenberg, ať si můžu započítat taky nějaký ten vrchol. Taky vidím v mapě zaznačené nějaké vyhlídky a místa označovaná jako Dreiländerck - tedy roh tří zemí. Vzhledem k tomu, že se zde potkávají pouze Německá a Rakouská hranice, doteď tomu názvu nerozumím.

Schwarzenberg je s výškou 1200 mnm sice spíš jen takový kopec, ale za to pořádně strmý krpál. Navíc po takové době s krosnou na zádech mi dá trošku zabrat. O to více pocítím tu lehkost, když si ji těsně po vrcholem sundám, abych se vyběhl porozhlédnout, kudy a kam budu pokračovat. V lese je ticho a nikde nepotkávám ani človíčka. Za to narazím na rodinku kamzíků i s mladými. Jsou překrásní. 

Když se pak vracím z první z vyhlídek narážím na první lidi a jak se blížím k dalšímu "Trojzemí" a přicházím na šírší lesní cestu, začíná jich přibývat. Za chvíli se mi do cesty připletou i nějací ti cyklisti. Udělám si tedy pár snímků a šlapu zase dolů do údolí. Cesta se však klikatí a já za chvíli stanu téměř na tom samém místě, odkud jsem se dal na cestu vzhůru. Usměju se tomu, v rychlosti posvačím a pěkně mezi poli a pastvinami si to zamířím na Reutte. Cestou mám však v plánu navštívit další z místních zřícenin a to Sterneschanze.

"Nemusíš se ani dívat do mapy, natož pak na rozcestníky," říkám si. "Jdeš cestou údolím a ona bude nad tebou na kopci. Tu uvidíš už z dáli."
No, tak ještě že jsem se na ten rozcestník náhodou podíval, jinak bych ji málem přešel. Pravda, z tohohle hradu toho zůstalo o kousek více než z Lochu, ale pořád to není žádná sláva. Spíš taková rohová zídka, na kterou se dá však snadno vyšplhat a kochat se výhledy do krajiny. Že si s tím věčným lozením na hradby tež nedám pokoj. Kolikrát pak ani nevím jak dolů.

Jen kousek od hradu začíná další ze zdejších dálkových stezek a to Lechweg. Zatímco Via Claudia však vede podél hlavní cesty a městy, tak tato stezka vede ještě nějakou dobu lesy. Dám se tedy jí. I ona však po nějaké době dojde do stínu výše vystavěné rychlostní silnice a po té se jedním z tunelů stáčí na Pflach. Já si však chci nadále užívat výhledů po své levé straně a navíc vidím, že pokud budu pokračovat stále rovně, dojdu k jezeru Urisee, od kterého si slibuju pořádnou koupel po pěkně horkém dni. Ano, krátce po šesté jsem tam. Voda je až magicky modrá, ale osvěžující. Pořádně se tedy vydrbu i osvěžím a rovnou zde i povečeřím. Do slunce západu zbývají ještě dvě a půl hodiny a já věřím, že do té doby to v pohodě stihnu přes všechny tři hrady až na Schlosskopf... No, nestihl. 

U jezera jsem se asi zdržel déle než bych měl a navíc jsem cestou narazil na benzinku, která se mi celkem hodila. To víš, když narazíš na místo, kde můžeš, tak najednou musíš. To by ovšem nebyl ten největší problém.

Dlouho se nemůžu rozhodnout, na který z hradů se vydat jako první a kde tak přespat. Od začátku jsem měl v plánu přespat na nejvýše položeném Schlosskopfu, chtěl jsem tam však dojít přes další hrady, které patřily dříve k jednomu obrovskému hradnímu komplexu. Je mi však jasné, že půjdu-li na Fort Claudia, na Schlosskopf budu šlapat až za tmy. A já chci zkusit stihnout západ slunce na vrcholu a nezmeškat jeho východ. Proto se nakonec rozhodnu jít prvně na Schlosskopf a zbytek si projít až zítra. Jak následujícího dne zjistím, dobře jsem udělal.

Svižným tempem tedy kráčím na na Schlosskopf a těším se na západ slunce. Jak už to však u mě bývá. Zase ho nestihnu. Mapy.cz mně totiž opět vedly cestou, kterou už asi také používá jen málo kdo. I přesto však bylo v rozbředlé zemi vidět, že tudy předemnou někdo šel. Beztak nějaký Čech, co používal taky mapy.cz. Nu, aspoň vím, kdo může za všechny ty ztracené a zmrzačené Čechy v Tatrách a Alpách. Apka od seznamu. A vůbec, proč jsem se zdržoval koupelí, když teď šlapu převýšení 400 metrů na kilometru :D?

Je půl deváté a je mi jasné, že do slunce západu už to nestíhám. Když se mi však v lesní hradbě odkryje jeden výhled na severní stranu, zůstávám stát s otevřenou pusou. Hora i údolí jsou doslova zlatě zabarveny. Úžasný pohled musí být však i na druhou stranu. Mezi stromy totiž postřehnu naopak růžovo-červeně zbarvené vrcholky ještě zasněžených hor. V ten moment opravdu zalituji, že nejsem nahoře a doufám, že se zde ještě někdy v příštích dnech za slunného počasí dostanu.

Za soumraku stojím před hradbami a kochám se dechberoucími výhledy na okolí. Až teprve za tmy se vydávám hledat místo pro spaní. Nakonec to zalomím na bastionu jen dva kroky od děla i se sochou dělostřelce. Asi si dovedete představit, jak mě ta siluleta polekala, kdykoli jsem se v noci probudil ... a že to bylo často. Kdo by se sem za tmy štrachal říkal jsem si cestou. No, dost hlasitých lidí té noci kolem prošlo.

PS: Největší zážitek této noci? Když jsem hleděl na hvězdnou oblohu a náhle zhasla světla v okolí. To zhasnutí jsem nepostřehl a došlo mi to až posléze, ale ten sekundový přechod hvězd v několikanásobně silnější jas nikdy nezapomenu. Bylo to jako by se všechny hvězdy najednou posunuly blíže k zemi a tisíce dalších se náhle objevily. 

Den druhý - Od hradů v průsmyku, k hradům v průsmyku

Jak už to u mě bývá, navzdory probdělé většiny noci jsem vzhůru už za rozbřesku. Spal jsem však ve 1200 metrech nad mořem, kolem fouká pořádně studený vítr a mi se z vyhřátého spacáku vůbec nechce. Je to vůbec ten největší problém člověka na treku. Opustit teplo svého kokonu. Před šestou se však konečně dávám na postupné odkuklení. Termovrstvu jsem si večer prozřetelně naskládal k sobě do spacáku, a tak je i ona krásně vyhřátá. Vysoukám se tedy do půl těla, navleču na sebe dlouhé triko, ještě ve spacáku přehodím spodky a už mám na sobě podvlíkačky. Obuji se a jsem kompletní. Než se však vydám dále, beru foťák, vyšplhám se na jednu z věží a čekám na východ slunce. Než přeleze okolní hory tak se celkem načekám, ale na opačné straně slunce neskutečně čaruje.

Pořídím tedy pár snímků a vydám se na rozsáhlý průzkum tohoto horského hradu. Jsem nadšen. Tak obrovskou a zachovalou zříceninu jsem doposud nenavštívil. Prolézám chodby i komnaty, šplhám po hradbách a tak nějak zjišťuji, že brána k cestě, kterou jsem se chtěl původně dát dále, je zabedněná a stejně bych musel šlapat zase dolů. Prvně jsem tak nějak rád, že jsem šel jako první na tento hrad a ne přes ostatní sem, jako jsem původně plánoval. Schlosskopf je totiž jen jednou z několika historických pevností strážících tento průsmyk. Jedna z pevností neskutečného hradního komplexu dříve zabírajícího tři vrcholy, údolí a hradbami obhánějící okolní kopce.

Když už mám tuto část hradu prošlou, jdu se balit a dávám se na sestup k nejstaršímu ze zdejších hradů a to k Erenbergeru. Ten byl totiž vystaven už na konci třináctého století a až do příchodu palných zbraní a začátku náboženských válek se těšil mírovým časům. Až posléze se ho dotkly konflitkty modernější doby a po každém dobytí pomocí některého z okolních vrcholů byl na tento vrchol rozšířen. (Viz mé historické okénko na Instragramu). Když jsem posléze objevil jednu z historických kreseb, byl jsem nadšen. Tři opevněné vrcholy, mezi nimi opevněné údolí a všude hradby. Naprosto úchvatný pohled!

Cesta na Ehrenberg mi zabere mnohonásobně méně času, než večerní výstup od něj. I zde však ztrávím hodnou dobu prolézáním každého kousku hradu. Když se pak vrátím ke kasematám, od kterých vede most na třetí z pevností - Fort Claudia, zjišťuji, že už dávno bylo devět a já tak ztratil víc času, než jsem vůbec plánoval. Dalším neblahým zjištěním je pak pro mne uzavírka mostu k Fortu Claudia. Usedám tedy ke snídani a přemýšlím, kudy se dát dále. Přes most bych byl na druhé straně za pár minut. Takto to však vychází na sestup dolů do údolí a výšlap na další kopec. Celkovou trasu mi to ukazuje přes čtyři kilometry. Nedá mi to a nakonec definitivně upustím od původního plánu postupovat podél řeky Lech ve prospěch návštěvy další z pevností. V každém případě jsem však rád, že jsem se večer neštrachal na Fort Claudia. Pořádně bych si tak naběhl.

Dojím tedy a šlapu dolů do údolí, kde si aspoň z venčí prohlédnu uzavřený doposud zachovalý pozůstatek spodní pevnosti Klause. Během prohlídky za běžných časů si zde prý můžete vyzkoušet i dobové brnění. Dnes je však pevnost zavřená. Pouze si ji tedy vyfotím a kráčím dál, přejdu hlavní silnici a opět se nořím v lese, odkud svižným tempem nejkratší cestou postupuji vzhůru. Jdu tak úzkou lesní stezkou na které potkávám jen veverku vláčející se s šiškou pomalu větší než ona. I přesto se i s ní hbitě vyšplhá na kmen nedalekého stromu, sotva mne zmerčí. Srdečně se tomu zesměji a jdu dále. Co nevidět jsem na dohled Fort Claudia. Ta už naštěstí není tak rozsáhlá. Odložím si tedy batoh a dám se na rychlý průzkum pevnosti. Jako v předchozích případech i odtud jsou nádherné

Když už jsem své zraky dostatečně nasytil památkami, dávám se na sestup na opačnou stranu do údolí, kde se konečně opět napojím na cyklistickou trasu Via Claudia Augusta. Ta se táhne lesy a loukami mírně zvlněnou krajinou a vede mne na Heiterwang. Před tím se však zastavuji a přemýšlím kudy dále. Mám totiž na výběr. Buď se můžu dát jinou cyklotrasou v lesích, nebo naopak pokračovat po Claudia Augustě rozlehlým údolím a malebnými vesničkami. Druhá možnost zdá se mi lákavější a přijde mi, že bude nabízet krásnější výhledy. Nakonec se tedy rozhodnu kráčet právě tudy. Nelituji toho. Jdu tyrolskými vesničkami, zelenými loukami a poli, zatímco mne oklopují sněhem zasypané vrcholy, na kterých po poledni začínají dunět valící se laviny. Zajímavý pocit.

Zatímco nahoře jsou metry sněhu, mě začíná být na otevřených loukách pořádné horko. Za Heiterwangem se tedy na chvíli svalím do stínu jednoho z nesčetných seníků a dám si lehkou svačinu. Ještě se pokusím nafotit zasněžené vrcholy za rozkvetlými Petrklíči a jdu zase dále směrem na Bichlbach. Zde si dám na benzince konečně kafe ... a jak už jsem jednou psal, když můžeš, tak prostě musíš!

Jak se však blížím Bichlbachu, začíná vést Via Claudia Augusta stále více podél hlavní cesty, což se mi vůbec nelíbí. Když pak nakouknu do mapy, vidím, že se tohle ještě dlouho nezmění a že se trasa skutečně táhne podél rušné silnice a všemi zdejšími vesnicemi. Ne, to mě opravdu neláká. Koukám tedy, kudy bych mohl jít jinudy a najednou si všimnu, že o něco výše a dále od vsi vede panoramatická stezka zároveň lemující jednu z jakubských stezek vedoucích tyrolskem. No paráda! Nepůjdu podél silnice, půjdu přírodou a zároveň se přidržím tématu této cesty - tedy historických stezek Tyrolskem. O dalších krocích tohoto dne je rozhodnuto. Až do Leermosu půjdu právě tudy. Jen kousek za Bichlbachem se však svalím do trávy u potoka, abych poobědval. Jak jinak, pěkně po staru - trvanlivý salám řezaný pořádnou kudlou a suché pečivo k němu.

Dále už mě však čeká asi dvou hodinový pochod loukami a posléze výše položenými lesy na Lermoos. Jak se tak k němu blížím, začíná konečně vykukovat úchvatný masiv, kterému vévodí špičatá hora Sonnespitze, do které se okamžitě zamiluji. Ano, je to láska na první pohled, škoda že nejsem jiná hora. Samotný masiv pak dominuje mé cestě po zbytek odpoledne.

Projdu Lermoos, před Ehrenwaldem doplním vodu ze studny a zahnu na Biberwier. Nevím proč, ale kdykoli si jméno této obce přečtu, vzpomenu si na Harryho Pottera a koleje z Bradavic. Zatímco odpoledni dominoval výhled na Sonnespitze předemnou, podvečeru naopak vévodí Zugspitze, nejvyšší hora Německa, kterou spatřím, kdykoli se ohlédnu. Impozantní pohled.

Zanedlouho jsem v Biberwieru, odkud je to jen kousek k Blindsee (Slepého jezera), které jsem si původně vybral pro svůj další nocleh. Už cestou mi však došlo, že zde budu příliš brzy a tak jsem změnil plány. Místo Blindsee chci přespat u jiného jezera, u Fernsteinsee jen kousek za Fernpasským průsmykem. I zde stojí hned dva hrady, a tak mi to přijde příznačné. Proto jsem se také rozhodl tuto kapitolu pojmenovat od "Od hradů v průsmyku, k hradům v průsmyku." Ostatně to budou první hrady za celý den pochodu, které se na mé cestě historickými místy a stezkami Tyrolska zase jednou objeví.

Za Biberwierem mě tedy čeká první stoupání směřující mé kroky do horského průsmyku. Krajina se pozvolna mění a začíná být divočejší. Průsmykem totiž vede jediná dopravní silnice, ostatní stezky jsou pak položeny výše v horách a hlouběji v lesích. Posledním místem na mé cestě poblíž této silnice je tak asi Bílé jezero (Weißensee). Pak už však stoupám stále výše. Zatímco Via Claudia Augusta, která je páteří mého putování, tvoří široká klikatící se cyklotrasa, zdejší lesy jsou protkány i úzkými pěšími stezkami označovaných jako Römerweg neboli Římské cesty. Ty vedou hustými lesy a tu a tam protínají zmiňovanou cyklotrasu. Tak nějak střídavě tedy kráčím oběma, zatímco slunce rychle mizí za horami.

Je večer, světla ubývá a já stále stoupám vzhůru. Jak je to možné, říkám si. Neměl bych již opět klesat? Vždyť tak vysoko ten průsmyk být nemůže. A taky že není, jenom stezky vedou o něco výše. Než se začne obloha šeřit, scházím k hlavní silnici uprostřed průsmyku, abych mohl pokračovat, musím ji někde přejít. Je tady i benzínka, restaurace a nějaká jídelna nebo tak něco. Při té příležitosti si tedy koupím dvě pivka - jedno ať se mi lépe šlape a druhé, aby se mi lépe spalo. Ještě za mírného světla se pak vracím na Via Claudii. Nejdu jí však dlouho, neboť opět narazí na zajímavější pěší stezku. Je úzká, vede strmě dolů lesem a podél horského potoka. Než se na ni dám, nasadím si však pro jistotu čelovku, ať ji mám po ruce v případě potřeby. Nakonec ji ale snad ani nevyužiji. Vlastně jen krátce, když se má stezka kříží z hlavní cestou, tak aby mě bylo vidět.

Ještě za hodně temného šera snoubícího se s temnotou ocitám se u Samarangersee. Tma ještě nepokročila tak daleko, abych z něj něco neviděl a tak se rozhlédnu a jdu dále. Jsou zde louky, na kterých bych se mohl s klidem natáhnout, já však nechci riskovat střet s mísntími ochránci přírody. Podle map by měl být u dalšího jezera turistický přístřešek nebo tak něco, a tak mířím právě tam. Čekám lavičku se stříškou, vedle které se natáhnu, nakonec zde však k mému úžasu objevím malou chatičku. Vzhledem k tomu, jaké začnou vát větry sotva zalezu do spacáku, jsem za ni nakonec i rád. K tomu se však prvně musím dostat. Jsem natolik unaven, že okamžitě začínám usínat opřen o svou krosnu. Nakonec se však přinutím alespoň otřít vlhčenými ubrousky, roztáhnout karimatku, spacák a připravit vše na bezpečnou noc i pohodové ráno podle všech svých zvyklostí. Když už jsem s tímto hotov, zalezu do spacáku a za dunícího větru usnu jako dudek. 

Den třetí - Od pohody k vyčerpání

Ráno je o poznání příjemnější než to předchozí. Večer jsem usnul téměř okamžitě, přes noc jsem se nebudil a tak jsem i nyní celkem vyspaný. Navíc jsem noc ztrávil v závětří a nyní už ani vítr nefouká. Navzdory tomu, že spím jen pár kroků od horského jezera a obloha je zatažená, je mi teplo i když rozepnu spacák. Ještě nějakou dobu tady tedy ležím a opětovně kontroluji počasí. Poslední dobou jim totiž předpovědi moc nevycházely a vždy se několikrát za den změnily k lepšímu. Nyní se tam však ty prudké deště hlášené od středy drží nějak dlouho. Ano, jsou tam psané stále. Nakonec se tedy utvrdím v poslední myšlence předchozího večera a rozhodnu se dneska šlapat co to půjde, abych trasu zvládl ujít pokud možno do úterního večera. Závěrečné úseky stejně znám, a tak mi jistě nebude vadit šlapat i za tmy.

Vylezu tedy ze spacáku, popadnu ručník i kartáček a mířím k jezeru. Otužuji se často a ještě začátkem prosince jsem chodil plavat do nádrže, kterou mi pak k vůli zasněžování vleků vypustili, ale přesto se mi nějak do té vody nechce. Nakonec tu hranici přeci jen překročím a vlezu tam. Rychle se několikrát ponořím, opláchnu celé tělo a mířím se vymydlit na břeh. Druhý vlez už je o poznání příjemnější. Když vylezu, cítím se jako znovuzrozený. Jo, kam se na tohle hrabe kafe.

Dokončím ranní hygienu, obleču se, posbírám si své věci a mířím zpátky k chajdě, kde si rychle balím věci. Ještě spojit telefon s powerbankou a můžu vyrazit. Nemám v plánu dát se však hned na cestu. Jak jsem říkal, jsou zde hrady a rád bych je navštívil a prohlédl si je. Zřícenina prvního se nachází na zalesněném ostrově uprostřed jezera a voda se dá překročit suchou nohou díky krátkému mostu.

Přejdu a ocitám se v lese, kde mne okamžitě čeká první stoupání. Ne, ono nestačí, že si tady někdo postavil hrad uprostřed jezera. On si ho musel rovnou postavit i na kopci. Není to však kdoví jaká dálka a tak jsem za pár minut pod troskami hradu nesoucím jméno té lišky ryšavé - ano, hrad se jmenoval Sigmundburg, tedy Zikmundův hrad dá se říci. Nejvíce mne ovšem zaujme portál, který mi připomene Ppána prstenů a Gandalfovo pátrání po Nekromancorovi (nebo tak něco, už si nepamatuji přesně.)

Před obcí Tarrenz náhle narazím na jakýsi hornický svět, muzeum či skanzen chcete-li. Jako většina turistických míst v těchto časech je však i toto uzavřeno. Aspoň tedy nakouknu přes plot a udělám si nějaký ten snímek, doplním vodu v místní studni a pokračuji dále směrem na Imst. Zatímco Via Claudia se stáčí na Tarrenz a následně by mě vedla napříč městem Imst podél rušné silnice, další trasa pokračuje dále podél lesa a Imst jen tak lízne. Dám se teda touto cestou, i přesto záhy opouštím stín lesa a opět šlapu podhorskými loukami, zatímco na mne začíná pokukovat další dominanta této mé cesty - osamělá špičatá hora Tschirgant.

Cestou narazím na samotu v podobě malebné chaloupky při silnici, kolem které je snad pět set barevných sošek trpaslíků a spousta podobných figurín a jiných strakatých serepetiček a to po obou stranách silnice. Naprostý pohádkouvý blázinec!

Krátce po jedné konečně přicházím do hlavního města okresu - Imstu a když vidím benzinku za skladní plochou místní pily, nedá mi to, protáhnu se mezi naskladněnými fošnami a vyškrábu se k ní, abych si dal kafe. Pak se stejnou cestou vrátím a rychle si to štráduji k nádraží, kde chci přejít za Svatojakubskou stezku, kterou hodlám pokračovat dále. Zatímco Via Claudia pokračuje podél rušné vysokorychlostní silnice, což mne opravdu neláká, svatojakubskou můžu jít až do dalšího okresního města výše položenými lesy či tichými vesnicemi. Všimnu si však písčité pláže na břehu Innu, a tak si zde sednu a poobědvám. Je půl druhé a tedy také nejvyšší čas. Když se pak zvednu, povšimnu si vedle mne ležícího klacku až moc nápadně připomínajícího poutnickou hůl, což se celkem hodí. Sehnu se a beru ji tedy sebou, aby mne po zbytek mé pouti provázela.

U dráhy se mi samozřejmě svěsí šraňky a tak musím čekat, až projede vlak, pak už však začínám stoupat do lesů, které opustím až před vsí Imsterberg. Odtud směrem na Schöwies pokračuji podél trati, ale ještě před další obcí začínám opět stoupat do lesa. V momentě, kdy tak nějak po všech těch zdolaných kilometrech při mém tempu začínám pociťovat největší vyčerpání a opět se probouzí hlad a potřeba doplnit energii, čeká mne jako na potvoru celkem nepříjemné stoupání ke kapli či kostelíku Svatého Virgila, nad kterou by měla stát i stará římská věž. Kaple mě zas tak nezajímá, ale tu věž bych celkem rád viděl a tak se dávám na výšlap vzhůru. Ten není sice nijak dlouhý, ale za to pěkně strmý a postupuje vrstevnicím navzdory. Sotva ho zdolám, povšimnu si studny předemnou. Okamžitě se k ní rozběhnu a hltavě z ní piju vodu plnými doušky, až když se řádně osvěžím a otočím se, všimnu si, že hned vedle mě je hřbitov. "Hm, paráda," zděsím se, ale v době kdy píšu tyto řádky už je tomu dýl jak týden a stále žiju, takže asi v pořádku. Klidně pijte taky. 

Kolem římské věže je pár laviček a to mi přijde jako skvělá příležitost dát si svačinu (nevěřili byste, kolik energie dodá člověku šťavnaté jablíčko), přelepit puchýře přes celé paty a hlavně u nohou ostříhat nehty, které se mi už půl dne zarývají do okolních prstů. Je to první trasa, kterou jdu v lehkých botech a tak nějak to šlapky při tomhle tempu přestávají zvládat. Paty rozedřené a bolestivě citlivé na sebejemnější dotek, chodidla prošlapané a drcené jako v lisu s každým krokem. Nejtěžší je pro mě donutit se vůbec znovu obout a jít dále. Pauzy jsou neskutečně návykové. Chci-li však ještě dneska spát za Landeckem, nemůžu odpočívat a musím šlapat dále.

Jako po každé pauze i nyní se mi z počátku šlape skutečně obtížně, pajdám a klopýtám. Po nějaké době si však zvyknu a opět šlapu svým tempem, nořím se v lese a zrychluji a najednou koukám, že dokonce běžím. No kdo by si to byl ještě před chvílí pomyslel.

Zanedlouho už mezi stromy spatřím na osamělém vrcholku tyčící se mi známý hrad Kronburg nad obcí Zams. Držím tempo. Uháním lesem, přebíhám jakýsi mostek přes propast a za zpěvu kostelních zvonů už stoupám ke klášteru na horské louce pod Kronburgem. Už ho vidím. Jen pár kroků. Jsem tady! Doma! Proč doma? Žiji na jedné z hor nad údolím, kterým budu pokračovat dále a Landeck přede mnou je tak mým okresním městem. Místa, která budu procházet tak částečně znám a proto bych mohl cestu i ukončit. Já si však předsevzal jít trasu od hranice k hranici a tak také učiním.

Shazuji tedy batoh a jdu si doplnit vodu k místní studni. Kdo tudy půjde v letních měsících a v lepších časech, zajisté nepohrdne ani pivem a dobrou krmí, kterou si může dát ve zdejším hostinici či rád nakoukne do galeriie s obrazy místních lidových umělců. Stejně jako všude jinde je však i zde dnes zavřeno. 

Normálně bych si vyšlápl i na hrad, ale přístupová cesta k němu je už několik let zavřená pro padající kameny. I přesto jsem jen pár dní po návratu viděl fotky z vrcholku, a tak se zde v příštích dnech pokusím nějak proplížit. Nyní mi však nezbývá než kráčet dále a to i navzdory tomu, že v původním plánu jsem na některé ze zdejších luk plánovat nocovat. Mám však parádní tempo a zatím nebylo ani šest hodin, tak co bych tu dělal. Navíc chci přece dojít co nejdál, abych se vyhnul středečním dešťům.

Pfarrkirche zum Hl. Andreas - Zams

Zvedám tedy batoh a svatojakubskou stezkou se dávám na sestup k souměstí Landeck-Zams, přičemž první mě čaká městečko Zams, které s Landeckem pojí snad jen společné nádraží. Projdu kolem místní nemocnice a předměstím pod horami a už jsem na hlavní silnici, při které narazím na místní farní kostel, jehož věž je od kostelu vzdálena snad i dvacet metrů. Ostatně není to první takto řešený kostel, který v Tyrolsku potkávám. Kolem jsou také velké domy ve zdejším selském stylu a jen o pár kroků dále tankovací stanice, kde si dávám první teplé jídlo po několika dnech - bílou housku s hořčicí a Leberkäse. Já vím, nic moc, ale zasytí a jak říkám, je to hlavně první teplé jídlo za tři dny.

Odtud dále mě čeká nudná a nezáživná cesta podél hlavní silnice městem, které jsem za poslední měsíce prošel několikrát. Ne, na tuhle část jsem se opravdu netěšil. Pokud by však tudy kdokoli jiný kráčel a měl čas, jistě neudělá chybu, když za nádražím na prvním mostě který se mu připlete do cesty a je znám jako Perjener Brücke zahne a vyšlápne si na zříceninu hradu Schrofenstein. Vždyť část cesty vede stále po svatojakubské stezce a takhle na večer by se v jeho okolí našlo snad i vhodné místo k nočnímu odpočinku. Od Schrofensteinu dále pak vede lesem křížová cesta, která nás dovede až k výstupu na Kluppenkreuz, odkud je krásný výhled na okolní hory i město v údolí. Ano, je to zacházka, ale jistě zajímavá a kdybych skutečně značil vlastní Zlatou stezku historickými místy Tyrolska, táhl bych ji právě tudy. Cestu dolů bych pak vedl na obec Stanz bei Landeck, kam od Zamsu míří právě ona Jakobsweg, kterou jsme kousek pod Schrofensteinem opustili. Tou bych se dal a kráčel po ni, dokud bych nenarazil na páteř našeho putování - Via Claudia Augusta. Po té bych pak pokračoval, řeku překročil přes Burschlbrücke a odtud šlapal na hrad Landeck tyčící se nad

Hrad je běžne přístupný a nabízí velice zajímavou expozici o Tyrolsku, jeho historii i životě běžných lidí v horách dříve. Já pod něj však přicházím až na večer, kdy se obloha šeří a navíc v těchto pohnutých časech, kdy je vše co jde zavřené. Jeho opětovnou návštěvou se tedy nezdržuji a po Via Claudii pokračuji za město, kde objevím místo u rozbouřeného Innu odvádějícího hektolitry vody z tajícího sněhu. Ano, sestoupím k němu a jdu si dát koupel, od které si slibuji, že mě osvěží na plánovaný noční pochod mi známým údolím. Vlezu tam a sotva se ponořím, už se pevně držím jednoho z balvanů, aby mě neodnesl fakt silný proud. První vlez byl fakt o fous, při druhém už ale vím jak na to. Po té, co se usuším, nedá mi to a vlezu si tam ještě jednou. Po celém dni chození je ta voda opravdu osvěžující.

Když už jsem s tímto večerním rituálem hotov, oblékám se, balím a než vyjdu na svou noční pouť, nasadím si čelovku. Stmívá se velice rychle a mi záhy dochází, jak málo vstup do údolí pod svou horou znám. Sám jsem tudy šel snad jen jednou a to přes hory do Landecku. K tomu už jsou to téměř dva roku, co tudy autobus nejezdí pro přestavu silnice na opačné straně řeky Inn. Zatímco jsem tak čekal, že jsem záhy u vesnice Fließ, odkud dále to už znám velice dobře, šlapu temnou nocí pro mě naprosto neznámimi vesničkami a lesy, tu a tam sejdu z cesty. Někdy po desáté usedám za jednou z vesnic, koukám jak daleko je Fließ a jeho dosažení se mi zdá najdnou nemožné. Cítím se ztracen a vyčerpán a usmyslím si, že je čas hledat místo pro nocleh. No jo, jenomže kde? Kdekoli!

Jdu tedy ještě hodinu a rozhlížím se na obě strany. Po pravé straně mám svah, na kterém bych se nevyspal a pouze sjížděl dolů, po druhé sráz a pod ním rozbouřený Inn. Past vedle pasti! Jdu dál a dál, čas plyne a noc je stále temnější a temnější. Překročím řeku po dřevěném mostě a kráčím podél prázdné cesty pod zmiňovanou obcí. Je tma a ve světlě lamp se honí roje můr a chroustů. Opět překračuji řeku a po Via Claudii šlapu pro nocleh stejně beznadějným terénem. Má čelovka začíná jaksi problikávat, z obavy, že se vybíjí, ji tedy raději zhasínám. Nejbližší mi známé místo, kde by se snad dalo přespat, se nachází na poloučku při Innu za vesnicí Prutz. Ano, tam se dám, to bez světla zvládnu.

Via Claudia je však cyklotrasa, nikoli turistická stezka a tak mě čeká ještě hodně nepříjemné noční dobrodružství, kdy šlapu snad kilometry sevřen plůtky mezi hlubokým srázem nad Innem a silnicí, kterou se tu a tam prožene auto šílenou rychlostí. Jít po druhé straně silnice se taky nedá, poněvadž tam se tyčí strmá skála. Nekončící noční můra než opět sejdu na níže položenou stezku, kterou jsem šel jen před pár dny. Kdo se rozhodne tudy dát, ať už jde za dne či v noci, dopoledně či ráno, dám vám jeden hodně dobrý tip, který si pro znalost okolní krajiny můžu dovolit. Až dojdete při Fließ k zastávce Neuer Zoll, dejte se po silnici vzhůru směrem k vesnici a při páté serpentině se dejte pěší stezkou na Prutz. Půjdete loukami a lesem na oné skále tyčící nad silnicí, která se mi stala nepříjemnou vzpomínkou této noci. Ano, okolní krajinu znám, jen tenhle úsek trasy jsem bohužel neznal a ani nečekal.

Krátce před půlnocí přicházím k mostu Pontlarz, který mě opět přivede na druhou stranu Innu. Můj v hlavě vytvořený plán pro nocleh se krátce na to hroutí. Mám za sebou téměř 60 km, jsem vyčerpaný a ono místo se mi zdá najednou velice vzdálené a má pouť nekonečná. Mé tělo nechce jít dál, mysl se vzpouzí. Bezmyšlenkovitě zalezu za nejbližší strom, kde je alespoň trošku rovná země, rozložím karimatku, roztáhnu spacák, sevleču se a usínám jen dva kroky od cyklotrasy. 

Den čtvrtý - hrady, pevnosti, historie

Další den jsem si o něco déle pospal, na to v jakém jsem byl však večer stavu jsem celkem fit. Obloha nademnou je dokonce modrá a já začínám věřit ve zdolání trasy suchou nohou. Rychle se převléknu, sbalím a vyrážím. Jen po pár krocích se však obloha zatáhne, fouká vítr a je taková zima, že si obléknu bundu. Šlapu tedy dále sychravou krajinou, koukám na zasněžené vrcholky nad zelenými loukami a náhle na mě vykoukne hrad Laudegg při vesničce Ladis rozprostírající se nad Prutzem. Kdo bych chtěl, dá se k němu i z této trasy dojít, ať však nejste zklamaní, tak vás předem upozrňuji, že i za sezóny bývá otevřen pouze jeden den v týdnu.

V další obci na této hoře žiji a bylo by velice snadné to teď vzdád, vylézt nahoru nebo sednout na autobus a jet domů. Počasí nevypadá nijak vábně a stejně zdejší kraj znám. Tohle však neudělám. Předsevzal jsem si, že půjdu od hranice k hranici a tak šlapu dále, zatímco mi s každým krokem pod nohami křupou všude se povalující mrtví chrousti. Jeden živý se naopak usadí na mou hůl a hodnou chvíli tak kráčíme spolu dále. Za půl hodiny jsem na konci Prutzu, kde mě čeká oznámení o zákazu vstupu pro padající kamení. Dneska je mi to však tak nějak jedno a pod skalami šlapu dále a žasnu při pohledu na nebezpečný převis. Místo abych to rychle prošel, ještě si to blbec prohlížím. Tak jako tak jsem za okamžik na místě, které jsem si předchozího večera v hlavě rozvrhl pro možný nocleh.

"Zajímavé," pomyslím si, "v noci se mi zdálo tak nedosažitelné a má pouť věčná, teď jsem tady za půl hodinky a pár minut." Pokrčím rameny a štráduju si to dále, ale kdo by o tomto místě uvažoval jako o noclezišti, jsou zde i místa pro oheň. Mým dalším cílem na mé cestě je obec Ried, kde si hodlám doplnit vodu z místní studny a skočit do pekárny pro kafe a něco dobrého ke snídani. Opět sáhnu po sladkém, na téhle cestě opravdu nezhubnu.

V této obci je mimo jiné i další z hradů pojmenovaném po jakémsi Zikmundovi a to Sigmundsried a kdo by jej hledal, ať jde k obecními úřadu, najde jej hned naproti. Vlastně se stačí držet Via Claudie, jejíž cyklistická podoba tudy prochází a dále vede podél hlavní silnice. Já mám však v plánu jít po druhé straně Innu, kde vedou trasy pro pěší. Přejdu tak jediný most široko daleko, projdu kolem skalní kaple a záhy kráčím po rozlehlé louce jíž se vine silnice, na které mě snad poprvé dávno před lety napadlo dát se právě touto cestou horskými údolími. Tenkrát to bylo teplé idilické odpoledne, obloha byla modrá a svítilo na ni slunce, dnes je sychravo, zataženo, fučí studené větry a v průsmyku kam směřuji své kroky vidím "Pěkný den v Mordoru."

Na této straně řeky za Riedem se nachází místo známé jako Frauns, kde přecházím na prostou lesní cestu a jen o několik kroků dále je další místo ideální pro nocleh. Když sem dojdu, jsou náhle mraky tatam a je mi strašné vedro, posadím se tedy s tím, že se převleču do něčeho letnějšího. Pěkná pitomost povím vám, zase se pak nutím vstávat a jít dále. Zanedlouho šlapu vzhůru další římskou stezkou - Römerweg. Jde o úzkou stezku po okraji skály stoupající vysoko nad Inn a zajištěnou pouze starým prkeným plotem. Tohle mě baví. Najednou opět zapomínám na bolesti a vyčerpání a uháním tudy jako vítr.

Ještě před obcí Tösens se však vracím dolů do údolí a opět šlapu podél Innu, rozlehlými loukami a kolem jakéhosi opida zbudovaného z kůlů nabodaných v zemi. Prostě jeden kousek historie za druhým. Kdo by se pak prošel po Tösens, tak krom četných kapliček a kostelíků narazí i na domek se zahrádkou, nad kterou je napsáno "Malý český ráj," na brance je vyobrazený Ladův Švejk a na lavičce opodál naše víla Amálka. Těch odkazů na české kulturní dědictví zde však najdete mnohem více.

Já však zůstávám na své straně řeky a dále šlapu římskou cestou. Opět mne čeká trošku jinak pojatá stezka podél skal a na jejím konci malé překvapení v podobě starého římského mostu. V jedné z dalších obcí u cesty také stojí další ze zajímavých římských věží. 

Při Boží muce někde za Tösens však opět přecházím na zpevněnou cyklotrasu. Mé nohy drcené už čtyři dny v obuvi která na takovou pouť asi nebyla tak úplně dělaná se vzpouzí a samy se vyzouvají a že prý dál půjdeme jen v ponožkách. Dobrá tedy, říkám si. Zkusím to. A světe div se, ono se mi jde opravdu lépe. Dále tak šlapu po Via Claudii. Už nepajdám a netrpím, šlapu naprosto volně a cestu si užívám, kochám se pohledy na okolní hory, projdu další z historických vesnic Prutz (kde si můžete prohlédnout například historickou mosteckou bránu zvanou Turm Turaloch) a pokračuji dále až na most Kajetanbrücke, kde mě celkem zdrží rozestavěná ulice. Zanadávám si, ale nakonec to nějak obejdu. Dále jdu lesní cestou plnou drobných kamínků, ale i ty mi jsou jaksi příjemnější než noha sevřená v botě a je mi jedno, jak moc mi to děraví ponožky. To se ovšem změní, jakmile se dostaví šišky. Ty mne vážně potrápí.

Obuji se tedy a o chvíli později se dávám na sestup do rokle kolem Innu, kde se nachází stará římská celnice Altfinstermünz. Jsem tam co nevidět a mám štěstí. Most i všechny hradní brány jsou otevřené a tak tudy můžu projít a nemusím hledat žádnou cestu naokolo. Paráda! Za lepších časů je zde docela živo, lidé sedí a popíjí kafe a pivo při místní restauraci, lidé se prochází hradními prostory a v malém kinosále uvnitř zdí této prastaré pevnosti běží dokumentární film o historii hradu. Dnes je zde ticho a prázdno. Posadím se tedy na staré ve skále vytesané schody a v tichosti poobědvám. Vím, že cíl mé cesty je nedalo a vlastně v tuhle dobu mnohem blíže, než jsem ve svých plánech počítal.  

Ještě než vyjdu, už po několikáté si dneska svlíkám bundu pro veliké vedro. Od této staré celnice ještě z časů slavného Říma tak pokračuji lesní cestou dále. Tam co se cesta zahýbá však své kroky nestáčím, neboť od jednoho místního vím, že na obec Nauders vede jedna stará dnes už téměř nepoužívaná stezka, která ani v mapách není a rozcestníky vás na ni také neupozorní. Naštěstí mapy.cz ji stále evidují a je mi jasné, o kteoru stezku se jedná. Jdu tedy dále úzkou lesní pěšinou a mám před sebou snad největší stoupání své poutě.

Najednou se předemnou uprostřed lesa zjeví plot s dalším zákazem vstupu pro padající kamení. Obejdu ho tedy a nevěřím svým očím. Ocitám se na nějaké hodně staré silnici, kudy dle všeho dříve jezdila auta na Nauders a pak dále do Itálie. Dnes je však plná kamení sesypaného z okolních skal. Jdu tedy po té silnici a beldivě naslouchám, abych slyšel každý padající kámen a zanedlouho mizím ve starém tunelu. U stropu, ze kterého crčí proudy vody, jsou rozvěšené všemožné kladky, provazy a klády a vypadá to celkem děsivě. Na mysli mi na okamžik vytanou staré gestapácké mučírny a háky, na které se místo prasat věšeli lidé. Fuj. Pomalu tudy kráčím a naslouchám zvukům vody valící se nad tunelem, pod tunelem a snad i v jeho zdech. Dokonce objevím i malá dvířka vedoucí do skály. Když nakouknu, vidím opět místnost plnou vody. 

Když pak toto zádumčivé místo opustím, naskytne se mi vskutku zajímavý náhled. Stojím ještě na staré asfaltce pomalované dnes už nepoužívanými žlutými pruhy, hrazení silnice je z prken, přede mnou je starý tunel a kolem mne divoká příroda a hory. Pokud by někdo chtěl dělat snímky s postapo tematikou, ať to určitě zkusí tady! 

Jdu dále a za okamžik vylezu mezi tunely při současné silnici vedoucí na Nauders. Podél té pak vede úzká pěšina nad srázy i pod skalami a spadaným kamením pro které ani není vidět, až konečne dojdu k velkolepé pevnosti Nauders kdysi bránící tento průsmyk. Z venku vypadá opravdu nádherně a připomíná svým vzhledem legendární Helmův Žleb z Pána prstenů. Expozice je však velice chabá a je to spíš taková všehochuť napříč vojenskou historií. V letních měsících se však odtud dá po schůdcích nabitých do skály vystoupat na hřebeny kudy vede Kaiserschützenweg, tedy historická stezka obránců císařství, která nás seznámí s osudem místních vojáků v období první světové války a provede nás taky pozůstaky mísních bojišť - jsou zde kasárny vydlabené ve skalách, staré zarostlé zákopy v lesích a spousta cedulí s obrázky a příběhy vojáků. Ale jak říkám, stezka je asi přístupná jen během léta, nebo se opravují úseky vedoucí nad nekonečnou propastí. Dnes je totiž uzavřena. Kdo by však tudy kráčel a měl čas, ať se dá toutou stezkou, která ho tak jako tak během půl dne přivede do Nauders.

Na druhé straně silnice naproti pevnosti pak stojí stará kasárna z 19. století a o kousek dále tanky z druhé světové války. Letmo si je prohlédnu a svižným tempem uháním směrem na Nauders. Něco po čtvrté hodině večerní stojím pod hradem Naudersberg naproti zdejší samoobsluhy. Prohlédnu si ho, udělám si fotku a jdu si koupit kafe. Teoreticky bych mohl počkat čtyricet minut na autobus a jet domů, já si však řekl, že půjdu od hranice k hranici a tak se nakonec navzdory stavu mých nohou rozhodnu šlapat dále až do Rešenského průsmyku. Jak cestou zjišťuji, tak v půl šesté mi od tama jede autobus na Martinu a pak dále na Ried a Fiss, takže paráda, klidně můžu zvolnit, protože těch pět kiláků zpátky na Nauders šlapat nemusím. 

Cestou se opět už po několikáté zhorší počasí, taková zima jako nyní za celý den však ještě nebyla. Oblékám si tedy bundu a v polovině cesty opět přidávám na tempu, abych ten autobus vůbec stihnul. Zjevně jsem zvolnil až příliš.

Na hranicích však zjišťuji, že jsem se hnal zbytečně. Zastávka je totiž na italské straně a zatímco německá hranice byla nehlídaná a volně průchozí, tady jsou vojáci i armáda a varují mě, že pokud hranici překročím, tak se bez testu a povinné karantény nemůžu vrátit. Chvilku se s nimi dohaduji, jestli těch deset metrů na zastávku je opravdu takový problém, ale prý to nejde. Obrátím se tedy a cestou zpět na Nauders volám kamarádovi z mé obce, se kterým jsem se už předchozího dne domlouval, zda by pro mě případně nepřijel, aby pro mě tedy dojel. Jen jsem se s ním teda nedomlouval pro případ zastavení na hranicích deset minut před odjezdem autobusu, ale tak nějak jsem počítal, že dřív jak v osm večer tady nebudu. Co už, ušel jsem to nějak rychle.  

Domluvíme si sraz při lanovce v polovině cesty mezi Nauders a hranicemi v průsmyku. Vím, že to má však dost daleko a tak se loudám. Jak už to tak u nás bývá, já přicházím v momentě, kdy on dojede, a tak ani jeden nemusí čekat. Nasednu do auta, zabouchnu dveře a začne lít jako z konve. Tuhle trasu jsem přešel suchou nohou a počasí mi vyšlo tak nějak na minutu přesně. Kdo by však těch historických míst za poslední úsek cesty neměl dost, ať si ještě vyjde výše do hor na Plamort, kdemůže obddivovat pozůstatky pevností z druhé světové války uprostřed divoké přírody (fotky). Já teď jdu však balit. Navzdory smíšeným předpovědím se zítra hodlám vydat na toulky východním Tyrolskem.

Toulání zdar!