Zunterkopf

Zunterkopf a stezka vedoucí hned přes tři vrcholy. To byl další cíl, který nám naplánovala Natálie a když jsem viděl fotky v článku, který mi zaslala, byl jsem nadšen. No jo, jenomže pisatel tudy kráčel v létě a měl to spojeno s bivakem. To ovšem není náš případ. My na to máme jeden den a čeká nás takové sněhové peklo, že si to ani nedokážeme představit. Navíc je ten kopce až někde na druhé straně Tyrolska při Německé hranici, a tak, než sem vůbec dojedeme, je slunce hodně vysoko na obloze.

Někdy dopoledne tak přijíždíme na parkoviště pod horou, které spadá pod obec Breitenwang. Vystupujeme z auta a koukáme nahoru. Vrchol je pouhých 1811 metrů vysoko a my nevidíme nic než zelené lesy, proto si usmyslíme, že tahat sněžnice je naprosto zbytečné a vydáváme se opět bez nich. A musím říci, že jde opět o jeden z nejstrmějších výstupů, jaké jsme leto šli. Tentokrát však ne pouze závěr cesty na vrchol, ale zkrátka celá cesta z údolí až k nebesům. Od začátku prostě stále vzhůru vrstevnicím navzdory. V jeden moment dokonce šplháme po čtyřech a to jsme stále v oblasti, kde po sněhu není ani památky. Na druhou stranu jsou tu nesčetná mraveniště lesních mravenců a všude se to těmito hmyzími obry jen hemží.

Šlapeme vzhůru, zdoláváme spadané stromy a další překážky a postupně se objevuje sníh, když tu náhle přicházíme k jakémusi kříži. A právě odtud sněhu už jne přibývá a mi dva blázni bez sněžnic se opět propadáme po kolena a brodíme tím bílým sajrajtem, co nám jen nohy stačí. Zase na druhou strnu postupně opouštíme les a můžeme se kochat výhledy na krajinu kolem nás. Pod námi je zřícenina Ehrenbergu, kolem které jsme už dnes projížděli, a okamžitě mne očaruje. Když pak o pár týdnů později plánuji přechod Historickými stezkami napříč Tyrolskem , nesmí na mé trase tento hrad chybět a dokonce zde strávím i naprosto skvělou noc a já jsem uchvácen ještě dlouho nejen hradním komplexem samotným, ale obzvláště pak jeho dlouhou a rozmanitou historií.

Teď už však zpět k naší cestě. Ještě nějakou chvíli pokračujeme po úzké pěšině vedoucí lesy, když ti náhle vystoupáme nad korunami stromů. Prostě si tak kráčíme lesem, najednou před sebou máme úzkou strmou stezku vzhůru připomínající spíše nějaký lesní tunel a když se jí vysápe vzhůru, máme pod sebou jen borovici kleč. Je to jako vykouknout z korun stromů, vylézt z nory či prostě projít z jednoho světa do druhého. Magie a zázrak.

Necháváme tak labyrin lesa za námi a před námi máme jen ráj hor. Z počátku kráčíme po větvích a kořenech kleče tvořící jakýsi kouzelný most přes nekonečná moře sněhu, ale i ten brzy opouštíme a brodíme se hlubokým sněhem po okraji opravdu strmého svahu. Víc lavinovým úsekem jsme snad tuto zimu nešli a s nastupujícím sluncem stává se toto dobrodružství teprve adrenalinovým zážitkem. Nic nás však nezastaví a my pokračujeme dále a to i v momentě, kdy nadobro ztratíme stezku. Jsme však na jižní straně hory a sníh rázem mizí. Na vrchol zbývá jen pár desítek metrů, ale stezku nevidíme. Vrchol je však skalnatý, a tak se to rozhodneme vyšplhat, aniž bychom věděli, jak se pak dostat dolů. Einfak "Just do it!"

Šplháme tedy vzhůru a raději se ani moc nekoukáme na ten nekonečný sráz, který máme za sebou. Spadnu já, je to v pohodě. Spadne oba, je to v háji, páč jde přede mnou a poletíme oba. Lezeme vzhůru, chytáme se kořínků, které nám tu a tam zůstávají v ruce, kamení se drolí, slunce nám svítí do očí, ale my lezeme dále. Co nám taky zbývá, když ani jeden z nás nemá páru, jak se dostat dolů. Nakonec se nám naše snažení vyplatí a my staneme na vrcholu. Počáteční nadšení však brzy střídá beznaděj, poněvadž my nevidíme žádné cesty dále. Prostě hromady sněhu a lavinová pole kam jen oko dohlédne. Tu ta holka bláznivá začíná panikařit, a tak ji usadím, vrazím ji do ruky lžíci a řeknu ji, ať se nají. Já se mezitím vydávám obhlédnout terén. Ne, před další dva vrcholy dále to určitě nepůjde. A zpátky? To už vůbec ne. Nakonec mne nenapadne nic nelpšího, než prostě vyšlapat úzkou steku po strmém svahu hlubokým sněhem tama, co běžně vede výstup vzhůru a napojit se na naši stopu tam, kde jsme stezku opustili.

Je vedro, sníh taje a já to šlapu dolů snad nejstrmějším lavinovým polem, jaké jsme si mohli vybrat. Postupuji tady velice pomalu a opatrně a neustále kontroluji i kamarádku. Nakonec to zvládneme a my se po kleči vracíme k díře, která nás zavede zpátky do lesa. Jo, tohle bychom měli za sebou. Před sebou však toho dne ještě máme tu travnatou stěnu, kterou jsme lezli po čtyřech už nahoru. Je to téměř kolmý svah porostlý slehlou vysokou trávou a dost to klouzne. A právě tam mi podjede noha a já se nezadržitelně valím dolů. Když konečně vstávám, jsem dodřený jako bych prolézel ostnatým drátem a krev mi valí snad odevšad. Nějak si však nemůžeme pomoci a nepřestáváme se tomu smát.

Nakonec se vracíme k autu a poněvadž máme ještě dost času, vydáváme se na procházku kolem Plansee.

IG: https://www.instagram.com/wanderer__dave/